Zu mir oder zu dir

Ke mně nebo k tobě. se jmenuje jeden bar nedaleko stanice Eberswalderstr. Strávila jsem tam příjemný večer s italskou kamarádkou Ullou a jejím kamarádem Davidem. Zavítali jsme tam poté, co jsme zhlédli „Milionáře z chatrče“ v Kulturbrauerei. Měli jsme celkem štěstí, že jsme se před kinem vůbec našli, davy lidí se ve frontě téměř praly o lístky na koncert a capella bandu Wise Guys. Pánové z Kolína vydali nedávno nový cd, který jsem si jako jejich fanoušek, vlastně spíš fanynka, samozřejmě pořídila. Ovšem informace o koncertu mi nějak unikla, a tak mi to připadalo alespoň jako vtipná náhoda. V jedný z písní Wise Guys zpívaj: Es ist Sommer, egal ob es friert, Sommer ist, was in deinem Kopf passiert. (je léto, je jedno jetli mrzne, léto je to, co se odehrává v tvojí hlavě). Spruch (pro Sašu: čti Špruch) je to věru pravdivý, ale léto už se neodehrává jenom v mojí hlavě, ale i venku. Opět se totiž vyplnilo pořekadlo naší babičky: „Z kožichu rovnou do plavek.“ Slunce svítí o sto šest, lidi pomalu odkládaj zimní kabáty…však to znáte. Ovšem sledovat některý modely, co si lidi nahoděj, je věru zábavný, akorát si musíte dát pozor, aby to vaše pozování nebylo příliš nápadný… Je tomu asi dva týdny, co se v s-bahnu naproti mně přes uličku posadil pán v děravých legínách s gepardím vzorem, skrz který mu vykukovaly svítivě růžový kamaše. Dívala jsem se ven (no, spíš jsem to jen tak předstírala) a jedním očkem jsem sledovala jeho draz v okně, což se mi stalo osudným. Pán to bohužel zmerčil a začal hulákat něco ve smyslu: „Cha cha ha, koukáš na mě v tom okně! Tak se na mě normálně otoč, nemusíš přece čučet z toho okna.“ Měla jsem štěstí, že pán nepatřil mezi příslušníky „normálních“ obyvatel Berlína, a tak ho asi po 5ti minutách nějaký jiný, naopak velice slušný pán, okřiknul, ať mě už neotravuje, za což jsem mu z celého srdce poděkovala. Vystoupila jsem pak na Warschauerstr., pán v kamaších naštěstí pokračoval v cestě. Tipla bych si, že jel do Marzahnu, což je sídliště Jižák style. Někde jsem se dočetla, že si Jižní Město vyměňovalo v dobách svého rozkvětu zkušenosti právě s Marzahnem….prostě panel k panelu sedá.
Poslední měsíc v exbytě jsem obývala Anjin pokoj, jela totiž na měsíční praxi do Rakouska. Mezitím se zároveň vrátila Rahel, v jejímž pokoji jsem bydlela v zimním semestru, během toho, co byla na Erasmu v Budapešti. S Rahel jsme si po příhodě s pánem objednaly sushi za peníze, které jsme v bytě během mého pobytu nastřádaly za vratné lahve a tím jsme oslavily mojí poslední noc ve staré WG. Thoralf nebyl bohužel přítomen, neb je v současné době nucen pracovat mimo Berlín, ale oslavu ještě jistě doženem.
Nový byt jsem si našla v průběhu měsíce března. Obešla jsem asi 10 bytů, poté už jsem ani neměla sílu hledat dál. Většina bytů byla buďto drahá a ošklivá, nebo v nich bydleli hoši nebo mužoženy, kteří/ které si hledali spíše než spolubydlící, partnerku či milenku. Nové bydlo jsem však nakonec přeci jenom našla, a od 1. dubna tedy bydlím nedaleko Hermannplatzu, což by se dalo charakterizovat jako začátek berlínského Istanbulu. Dobře se tu nakupuje, zvláštˇ na tureckým trhu, kterej probíhá každý úterý a pátek o dvě ulice vedle.



Vůbec, turecký obchody stojej fakt za to. S kamarádkou Isabel jsme v jednom dokonce objevily koupací úbor pro turecké ženy. Ovšem jediné, čím to připomínalo plavky, byl materiál, designem se to podobalo dost silně neoprénu.
Nový spolubydlící, Angličan Matthew, je člověk, s kterým se člověk opravdu nikdy nenudí, což potvrdila i kamarádka Lída, která tu byla přes Velikonoce. Vystudoval architekturu, chtěl dělat doktorát, akorát si nějak prošvihnul podat v Anglii přihlášku, a tak odjel sem a pracuje tu v jednom architektonickým studiu. Má rád Michaela Jacksona (dokonce má fotku s jeho bratrem), nenávidí U 2 (když je hráli v rádiu, tak po tom rádiu mrsknul slovníkem), pije rád pivo a jistě by si rozumněl s Jiřím X. Doležalem.
Takže nakonec vše klaplo nad má očekávání. Dokonce i stěhování. Z toho jsem měla fakt hrůzu, člověk se fakt diví, kolik je toho schopnej za půl roku nastřádat. Na pomoc mi však seslala pomocníky nejspíš samotná nebesa…:)
Po jedné z šílených obchůzek bytů jsem si to tak vykračovala po Petersburgerstr., když tu najednou zaslechnu, jak si jistí mladí muži dělají legraci z německého jazyka podobným stylem jako Adel s Jiřím…nebylo tedy zas až tak těžké odhalit, že se jedná taky o Čechy. Říká se, že co Čech, to muzikant…v tomto případě je to opravdu trefné. Pánové(http://theroads.cz/) se zde rozhodli na nějaký čas usídlit, nejspíš pod heslem: „If you can make there, you will make it anywhere.“ Tak mi nezbývá nic jiného, než jim popřát viel Glück.
Romanopisec s patkou by měl jistě radost:)