Der 17. Juni

17. červen 1953 vešel do dějin Německa jako datum surově potlačeného povstání východoněmeckých dělníků proti komunistickému režimu SED. Tentokrát si však 17. červen vybrali studenti pro svůj pochod v rámci Bildungsstreik - stávky proti vzdělávacímu systému, která probíhala celý minulý týden v několika spolkových zemích. Kritizován byl především boloňský proces se systémem bakalář a master. Ten studentům údajně ztěžuje studium a brání jim v tom, aby se ve studiu do hloubky zaměřili na to, co je opravdu zajímá. Ovšem během týdne jsem postupně nabyla dojmu, že spousta lidí protestovala vůči všemu, jak tomu často u podobných demonstrací bývá.

Obrazem:

Venku probíhaly alternativní semináře





vstup do učeben připomínal v mnoha případech opičí dráhu





Germanisté též obsadili 4. patro jedné ze svých budov a si zřídili tam alternativní prostor (Alternativraum) s kavárnou.





Celý týden řešili, co s tím alternativním raumem budou dělat dál (Wie weit mit dem Alternativraum?)



Hlavní průvod, který se konal právě 17. června, jsem zastihla na Friedrichstr, když jsem přebíhala z jedný knihovny do druhý.




V davu jsem náhodou narazila na ruskou kamarádku Daschu z Petrohradu, která protestující chvíli popuzeně pozorovala, načež dodala: „Měli by jet do Ruska, to by teprve viděli, co to znamená stres.“ Jako studentka z Česka jsem argumenty zdejších studentů vzala sice na vědomí, ale protestů jsem se účastnila pouze jako pozorovatel, neb se mi v hlavě neustále vybavoval obraz Karlovy univerzity (konkrétně fildy), u který se velice často divím, že ještě vůbec funguje. Na bildungsstreik jsem pak narazila ještě v sobotu v Düsseldorfu, kam jsem ten den vyrazila s Jenny a Conny, kamarádkama z Essenu, k nímž jsem zavítala na víkend na návštěvu. Dneska odpoledne se pak konalo v Audimaxu, což je největší aula univerzity bratří Humboldtů, studentské shromáždění, kde účastníci vyhodnocovali průběh stávky a snad jí i nějak zakončili. To už ale nevím, protože mi to zas tak zábavný nepřišlo, na to, abych tam seděla čtyři hodiny.
Jinak se pomalu blíží konec semestru, což mě mírně děsí, neb jsem, jak se říká, mírně usnula na vavřínech. Za tu dobu, co jsem tady, mám neustále pocit, že mi furt něco uniká. Časopisy s kulturním přehledem (Zitty a Tip Berlin) otvírám radši už jen sporadicky. Vždycky totiž začnu šílet, co všechno jsem ještě neviděla a kde všude jsem ještě nebyla. Zajímalo by mě, jak s tím bojujou lidi, co jsou třeba v Londýně nebo nějaký jiný metropoli…Naštěstí se mi ale ještě nezdály sny, v nichž by se mi promítaly obrázky přírody nebo momenty z dětství, jako se tomu stalo kamarádovi Martinovi, poté, co z Berlína nevytáhl po nějaký čas paty. Snad se tomu tak ani v nejbližší době nestane, nedostatkem zeleně tu totiž skutečně netrpím, ba naopak. Berlín je totiž se svými parky jedno z nejzelenějších měst na světě, a tak si toho snažím náležitě užívat zejména během cest na kole a to ať už do školy nebo kamkoliv jinam. Člověka ještě navíc často během jízdy něco nebo někdo potká. Např. v úterý mě na Admiralbrücke, což je takovej most kousek od místa, kde bydlím, zastavil jeden hoch a k navázání kontaktu zvolil věru zajímavý způsob – pochválil mi světlo na kole:)…během jízdy domu jsem pak přemýšlela, jestli se mám smát nebo brečet:)




Na Admiralbrücke bych v tuto dobu už nejspíš vyrazila, kdyby venku nelilo jak z konve. Když je hezky, tak tam každý večer posedávaj lidi s lahví piva, povídaj si a poslouchaj muzikanty, který se tam střídaj jak na bežícím pásu. Někteří si můžou přijít i celkem na slušný peníze, teda až na skupinu spolubydlícího kamarádky Martiny Petra. Jeho band si tam jednoho večera stoupnul a ve vší euforii z hraní si tam pánové zapomněli nainstalovat ceduli se jménem kapely a ani si na zem nepoložili žádnej klobouk, kam by jim posluchači mohli házet peníze. Ale hrálo jim to prý dobře:) Za zmínku stojí ještě „Gang vratných lahví“. Tak jsem pojmenovala skupinku důchodců, kteří nesporně dotvářejí večerní atmosféru na mostě. Vždycky přijedou s takovou tou pojízdnou taškou, jakou měl můj děda na nákup a lidi k nim už sami choděj a dávaj jim prázdný láhve od piva. Ke stálému osazenstvu mostu patří ještě Rodrigo, což je Španěl, kterej si hraje na polyglota. Ve skutečnosti ale umí říct asi v osmi jazycích tak jednu až dvě věty a pak vždycky přejde zpátky do španělštiny. Naposled nám tvrdil, že se živí překladama a tlumočením, ale kdo ví, co je na tom pravdy, na Admiralbrücke vysedává dnem i nocí. Pokud si k vám přisedne, tak vám určí jméno, který se k vám podle něj hodí. Tim, bratr mýho spolubydlícího Matthewa, byl podle něj Robert. Já schytala nejdřív Margaritu, ale poté, co mu hoši řekli, že jsem Češka, jsem už byla jen „chica checa“…. To už teda radši ta Margarita.
Na závěr ještě něco k pověsti českých žen zde. Asi všichni víme, že není lichotivá. Důkazem je nápis na magnetu, kterej prodávaj v papírnictví naproti Friedrichstadpalastu:

Total versaute Tschechinen warten auf meinen Anruf!
Totálně ("versaut" je něco jako nadržený) Češky čekaj, až jim zavolám!

Magnet stojí normálně 4 eura, ale když jsme prodavačovi s Martinou řekly, že jsme Češky, tak nám ho dal za euro.
Co na plat. Zajímalo by mě, jestli tohle stigma dam z Dubí u Teplic někdy vyšumí…
Jestli ne, tak budu protestovat:)