Jako v Rusku

Ta čvachta, co tu byla, když jsem přijela, během týdne zamrzla, takže jsem se dneska cestou ze školy málem přerazila na ledu na mostě u Museuminselu. Pán, co šel za mnou, se mi nejdřív trochu posmíval, ale po chvilce hodil sám takovou hubu, že jsem se pro změnu neudržela já a musela jsem taky vyprsknout. Ruský spolužák Roman mi dnes ve škole říkal, že si díky tý zimě konečně připadá trochu jako doma v Novosibirsku. Já si ten mráz kupodivu zatím docela užívám. Pomáhaj mi v tom i rukavice z berana, který jsem našla o Vánocích doma na půdě. Zima mi v nich skutečně není, akorát je nevýhoda, že to jsou palčáky. Rozhodně se teda nejedná o model vhodný pro kuřáky a už vůbec ne pro fotografy. To jsem poznala i na vlastní kůži, když jsem v neděli vyrazila na krátkou procházku okolo zamrzlý Sprévy a chtěla si vyfotit tu zimní idylu. Po pár nezdařených snímcích, který jsem se pokusila pořídit s rukavicemi, jsem foťák zase radši schovala do batohu a jen pozorovala ty ledový kry, na který si sedali rackové. Byl to prostě krásný sluneční zimní den v Berlíně.
Ale moje rukavice z berana jsou úplný nic, proti tomu, co nosí v posledních dnech po doma Thoralf. Léčí se s chřipkou a od hlavy až k patě je nabalenej (včetně čepice a šály) a pokaždé, když vyleze z pokoje, tak nasadí výraz umírajícího starce. Navíc má jako lékař věru zvláštní léčebný metody. Tak třeba první den, kdy mu bylo údajně nejhůř, sem za ním přišel na návštěvu kámoš, se kterým se nejdřív zhulili a pak čuměli do rána na Scrubs:). Svému útrpnému výrazu po probdělé noci samozřejmě dodal ještě trochu více expresívnosti, čemuž jsme se s Anjou musely opravdu ze srdce zasmát:)
V prvním lednovém týdnu se též konal též český stammtisch, na který mě upozornila Martina z germanistiky, se kterou jsme se tu náhodu potkaly v listopadu během nákupu v Kaisers. Setkání českých studentů a jejich německých příznivců se konalo v jednom klubu kousek od Mehringdammu. Začínalo to ve 22:00, ale dorazila jsem tam krapítek později, neb mi chvíli trvalo, než jsem našla ten lokál. První, co mě v tý ulici uhodilo do očí byl totiž podnik s názvem„ Zwanglos III“ (nenucený III, zářilo to na celou ulici) s dodatkem „Swingersklub“, takže jsem se nejdřív dost zděsila, ale o pár čísel vedle byl naštěstí hnedka klub Clash, kam jsem měla namířeno, a tak jsem si z hluboka oddechla. S pár lidma ze stammtische včetně Martiny a ještě Ruskou Daschou, jedním Španělem a Tyrolkou jsme pak v sobotu vyrazili do Kaffee Burger na známou Russendisko. Rozhodně se neřadím mezi diskoženy, ale na tuhle by měl vyrazit každej, kdo tu alespoň nějak čas pobývá (teda alespoň to tak píšou v průvodcích). Pořádá jí ruský spisovatel Wladimir Kaminer, kterej se adaptoval na místní poměry a udělal si tady z toho docela slušnej byznys. (pro zájemce info zde:http://www.russendisko.de/). Vstup stojí 5 Euro, na ruku vám daj razítko, který je vidět, jenom, když na něj Ruska u kasy posvítí baterkou. Spolu se vstupenkou si můžete zakoupit i tričko s třpytící se rudou pěticípou hvězdou, pod níž se blyští stříbrnej nápis „Russendisko“. Asi vás zklamu, ale nekoupila jsem si ho:), ovšem DJ Kaminer ho měl samozřejmě celou dobu na sobě, když tam pouštěl hitovky typu Moskau, Moskau: http://de.youtube.com/watch?v=jH8gtrD4_C4 :) Chudáka Španěla z tý hudby po chvíli rozbolela hlava a musel odejít. S ostatníma jsme tam ještě chvíli vydrželi. Že nastal pravý čas odebrat se domů jsem si řekla až ve chvíli, kdy ke mně začali přistupovat podivní muži, kteří se mě se silným ruským přízvukem tázali, zdali hovořím pa rusky, pseudofoneticky bych to napsala takto „Sprichst du růůůssisch?“.
Od neděle pak trávím většinu volného času s romány Georga Wickrama a články o postmoderně. Konec semestru se totiž pomalu blíží, a tak jsem si vzpomněla na Doležala (Mgr. Jiří Doležal,co ho máme v Praze na syntax a co něm kolují všelijaké fámy) a na jeho oblíbenou větičku:“Aufgeschoben ist nicht aufgehoden (co odsuneš není vyřešený)...tak to byl ve zkratce první lednový týden.

Praha, Berlín

Cestu vlakem z novoroční Prahy do novoročního Berlína jsem si vedle navštěvování jídelního vozu krátila též čtením Reflexu, kde mě zaujal článek J.P. Kučery o historickém významu dat končících na devítku. Dovolím si uvést krátký úryvek:
„V roce 1959 si čeští kuřáci mohli při cigaretce čítat v právě vyšlé knížce Nemoci končetinových cév v klinické praxi a o deset let později (1969) jedna česká paní vyhrála mistrovství Evropy v pachtivém běhu na půldruhého kilometru – žádná jiná ženská na celém světě se tehdy na této vzdálenosti nedokázala tak rychle pachtit.“
Přiznám se, že přesně nevím, co bych si měla představit pod pachtivým během, ale možná by se tak dal nazvat můj dnešní běh se zavazadly po nástupišti v Praze Holešovicích, když jsem se snažila najít stejné číslo vozu, jaké stálo na mém lístku. Zadařilo se a okolo půl šesté večer jsem se tedy dopachtila zpět do Berlína.
V bytě mě přivítala nejdříve prázdná polička v lednici a pak ještě Thoralf se svojí přítelkyní Antje, který občas říká Antchen. Popřáli jsme si „frohes neues Jahr“, načež jsem od nich vzápětí vysomrovala kus ovocnýho salátu, kterej na mě mrkal z kuchyňský linky. Původně jsem sice chtěla svůj druhý příjezd sem oslavit poněkud slavnostněji např. kouskem pizzy v mým oblíbeným bistru v Oranienstraβe, ale brodit se v tý čvachtě, co je venku, se mi opravdu nechtělo.
Podobně jako Travis ve Wendersově filmu Paříž, Texas objevil Paříž v Texasu, tak já v Praze objevila v Praze kus Berlína … U Stavovského divadla jsem si totiž všimla stolpersteinu (pro Sašu: čti štolprštajn:)). Kromě Mnichova, kde je nemaj, protože by toto za časů reichu nejhnědší město muselo sáhnout hluboko do kapsy, což se mu nechce, na ně narazíte v mnoha německých městech většinou u vchodů do domů. Jedná se o dlažební kostky, který připomínají jména deportovaných Židů.



Jeden máme i v naší berlínský ulici, ovšem chybí tam ten vchod a dům, protože půlku ulice, která byla nejspíš během války rozbombardovaná, už nikdo nikdy nedostavěl.
Jinak mi těch 14 dnů v Praze uteklo jako voda, stejně jako ty tři předchozí měsíce tady v Berlíně. Člověk se tu prostě nikdy nenudí…
…šťastný nový rok!