„V roce 1959 si čeští kuřáci mohli při cigaretce čítat v právě vyšlé knížce Nemoci končetinových cév v klinické praxi a o deset let později (1969) jedna česká paní vyhrála mistrovství Evropy v pachtivém běhu na půldruhého kilometru – žádná jiná ženská na celém světě se tehdy na této vzdálenosti nedokázala tak rychle pachtit.“
Přiznám se, že přesně nevím, co bych si měla představit pod pachtivým během, ale možná by se tak dal nazvat můj dnešní běh se zavazadly po nástupišti v Praze Holešovicích, když jsem se snažila najít stejné číslo vozu, jaké stálo na mém lístku. Zadařilo se a okolo půl šesté večer jsem se tedy dopachtila zpět do Berlína.
V bytě mě přivítala nejdříve prázdná polička v lednici a pak ještě Thoralf se svojí přítelkyní Antje, který občas říká Antchen. Popřáli jsme si „frohes neues Jahr“, načež jsem od nich vzápětí vysomrovala kus ovocnýho salátu, kterej na mě mrkal z kuchyňský linky. Původně jsem sice chtěla svůj druhý příjezd sem oslavit poněkud slavnostněji např. kouskem pizzy v mým oblíbeným bistru v Oranienstraβe, ale brodit se v tý čvachtě, co je venku, se mi opravdu nechtělo.
Podobně jako Travis ve Wendersově filmu Paříž, Texas objevil Paříž v Texasu, tak já v Praze objevila v Praze kus Berlína … U Stavovského divadla jsem si totiž všimla stolpersteinu (pro Sašu: čti štolprštajn:)). Kromě Mnichova, kde je nemaj, protože by toto za časů reichu nejhnědší město muselo sáhnout hluboko do kapsy, což se mu nechce, na ně narazíte v mnoha německých městech většinou u vchodů do domů. Jedná se o dlažební kostky, který připomínají jména deportovaných Židů.
Jeden máme i v naší berlínský ulici, ovšem chybí tam ten vchod a dům, protože půlku ulice, která byla nejspíš během války rozbombardovaná, už nikdo nikdy nedostavěl.
Jinak mi těch 14 dnů v Praze uteklo jako voda, stejně jako ty tři předchozí měsíce tady v Berlíně. Člověk se tu prostě nikdy nenudí…
…šťastný nový rok!
Žádné komentáře:
Okomentovat