Jako v Rusku

Ta čvachta, co tu byla, když jsem přijela, během týdne zamrzla, takže jsem se dneska cestou ze školy málem přerazila na ledu na mostě u Museuminselu. Pán, co šel za mnou, se mi nejdřív trochu posmíval, ale po chvilce hodil sám takovou hubu, že jsem se pro změnu neudržela já a musela jsem taky vyprsknout. Ruský spolužák Roman mi dnes ve škole říkal, že si díky tý zimě konečně připadá trochu jako doma v Novosibirsku. Já si ten mráz kupodivu zatím docela užívám. Pomáhaj mi v tom i rukavice z berana, který jsem našla o Vánocích doma na půdě. Zima mi v nich skutečně není, akorát je nevýhoda, že to jsou palčáky. Rozhodně se teda nejedná o model vhodný pro kuřáky a už vůbec ne pro fotografy. To jsem poznala i na vlastní kůži, když jsem v neděli vyrazila na krátkou procházku okolo zamrzlý Sprévy a chtěla si vyfotit tu zimní idylu. Po pár nezdařených snímcích, který jsem se pokusila pořídit s rukavicemi, jsem foťák zase radši schovala do batohu a jen pozorovala ty ledový kry, na který si sedali rackové. Byl to prostě krásný sluneční zimní den v Berlíně.
Ale moje rukavice z berana jsou úplný nic, proti tomu, co nosí v posledních dnech po doma Thoralf. Léčí se s chřipkou a od hlavy až k patě je nabalenej (včetně čepice a šály) a pokaždé, když vyleze z pokoje, tak nasadí výraz umírajícího starce. Navíc má jako lékař věru zvláštní léčebný metody. Tak třeba první den, kdy mu bylo údajně nejhůř, sem za ním přišel na návštěvu kámoš, se kterým se nejdřív zhulili a pak čuměli do rána na Scrubs:). Svému útrpnému výrazu po probdělé noci samozřejmě dodal ještě trochu více expresívnosti, čemuž jsme se s Anjou musely opravdu ze srdce zasmát:)
V prvním lednovém týdnu se též konal též český stammtisch, na který mě upozornila Martina z germanistiky, se kterou jsme se tu náhodu potkaly v listopadu během nákupu v Kaisers. Setkání českých studentů a jejich německých příznivců se konalo v jednom klubu kousek od Mehringdammu. Začínalo to ve 22:00, ale dorazila jsem tam krapítek později, neb mi chvíli trvalo, než jsem našla ten lokál. První, co mě v tý ulici uhodilo do očí byl totiž podnik s názvem„ Zwanglos III“ (nenucený III, zářilo to na celou ulici) s dodatkem „Swingersklub“, takže jsem se nejdřív dost zděsila, ale o pár čísel vedle byl naštěstí hnedka klub Clash, kam jsem měla namířeno, a tak jsem si z hluboka oddechla. S pár lidma ze stammtische včetně Martiny a ještě Ruskou Daschou, jedním Španělem a Tyrolkou jsme pak v sobotu vyrazili do Kaffee Burger na známou Russendisko. Rozhodně se neřadím mezi diskoženy, ale na tuhle by měl vyrazit každej, kdo tu alespoň nějak čas pobývá (teda alespoň to tak píšou v průvodcích). Pořádá jí ruský spisovatel Wladimir Kaminer, kterej se adaptoval na místní poměry a udělal si tady z toho docela slušnej byznys. (pro zájemce info zde:http://www.russendisko.de/). Vstup stojí 5 Euro, na ruku vám daj razítko, který je vidět, jenom, když na něj Ruska u kasy posvítí baterkou. Spolu se vstupenkou si můžete zakoupit i tričko s třpytící se rudou pěticípou hvězdou, pod níž se blyští stříbrnej nápis „Russendisko“. Asi vás zklamu, ale nekoupila jsem si ho:), ovšem DJ Kaminer ho měl samozřejmě celou dobu na sobě, když tam pouštěl hitovky typu Moskau, Moskau: http://de.youtube.com/watch?v=jH8gtrD4_C4 :) Chudáka Španěla z tý hudby po chvíli rozbolela hlava a musel odejít. S ostatníma jsme tam ještě chvíli vydrželi. Že nastal pravý čas odebrat se domů jsem si řekla až ve chvíli, kdy ke mně začali přistupovat podivní muži, kteří se mě se silným ruským přízvukem tázali, zdali hovořím pa rusky, pseudofoneticky bych to napsala takto „Sprichst du růůůssisch?“.
Od neděle pak trávím většinu volného času s romány Georga Wickrama a články o postmoderně. Konec semestru se totiž pomalu blíží, a tak jsem si vzpomněla na Doležala (Mgr. Jiří Doležal,co ho máme v Praze na syntax a co něm kolují všelijaké fámy) a na jeho oblíbenou větičku:“Aufgeschoben ist nicht aufgehoden (co odsuneš není vyřešený)...tak to byl ve zkratce první lednový týden.