Jak jsem byla za trapku

Včera večer jsme s již zmíněnou spolužačkou Janou vyrazily na Wannsee do Literarisches Colloquium Berlin.

V domu č. 5 se dřív scházela Gruppe 47, tentokrát se tam však konalo autorský čtení R. Denemarkový a

J. Rudiše. Čtení ok, Radka Denemarková dala přednost svojí mateřštině a využila služeb přítomného švýcarského tlumočníka. Jeho jméno si sice nepamatuju, ale chvíli jsme se s nim pak s Janou bavily a říkal, že češtinu v Bernu začal studovat jen tak ze zájmu, prostě jej očarovala 90. léta a nadšení pro východní země v čele s Prahou jako cool městem. Prahu zmínila v sobotu i Sarah, což je dobrá známá mé zdejší německé kamarádky Isabel. Říkala, že jí fakt zajímá, jak dlouho Berlínu vydrží pověst cool města, když Praha tu svojí ztratila postupně během 90. let. Jak jsem tak pozorovala lidi v klubu Lovelite na Ostkreuzu, kde jsme zrovna byly na party alá 20. léta, tak jsem si říkala, že to ještě rozhodně nějakej pátek bude. Ale ještě zpět k tomu čtení. Druhý v pořadí byl Rudiš. Z německého překladu svýho Grandhotelu přečetl asi dvě pasáže, přítomní (vsuvka pro germanisty: byl tam Höhne s manželkou) se docela bavili, což se projevovalo hlasitým smíchem, takže akce splnila svůj účel a Česká Republika se pro jednou ukázala ve svém lepším světle. Ovšem co se jinak týče prezentace český kultury zde, tak mě fakt přejel mráz po zádech, když jsem si jen tak pro zajímavost prohlížela program českého centra, kde byl za hlavní kulturní akcí měsíce října označen koncert Jitky Zelenkový!!! Postupně se však dostávám

k tomu, proč že jsem to vlastně byla za trapku. S sebou na to čtení jsem si totiž vzala knížku

„Nebe pod Berlínem“ a postavila se do fronty o podpis. V Praze bych si pro podpis nešla ani ve snu, protože mi to připadá mírně, no spíš dost, trapkoidní, ale tady jsem si řekla že když už show, tak se vším všudy..

J.R. (ale ne tenhle: : ) mi knihu s radostí podepsal, pochválil mi tenisky a nakonec jsme ještě s Janou a jeho kámošem z Liberce chvíli klábosili u piva. Domů jsem pak dorazila posledním S- Bahnem, z Wannsee to trvá skoro hodinu, časově jsem si tedy na chvíli opět připadala jako když cestuju do Pitkovic:). Thoralfovi jsem se hned po příchodu domu pochlubila svojí story, celkem se smál, na oplátku mi zase vylíčil své trable s pacienty. Jinak záhada jeho sexuální orientace je rozluštěná. Již několikrát se tu objevila jeho přítelkyně Antje, nedávno úspěšně absolvovala studium psychologie, což s Thoralfem oslavili tak, že jí hrál na kytaru nějaký balady, holka ho holt asi musí mít fakt hodně ráda:).

Spolubydlícího černocha mezitím vystřídala Anja, která mu po dobu své tříměsíční expedice po Indii pronajala svůj pokoj. Anja je moc fajn, občas spolu vaříme, pijeme grog z českého tuzemáku (je nejlepší:)) nebo jen tak kecáme. Minulou středu měla narozky, tak jsem jí upekla bábovku a ozdobila ji svíčkami HAPPY BIRTHDAY, měla fakt radost. V pátek jsme pak společně s jejíma kámošema medikama zavítali do Neue Nationalgalerie na rozsáhlou výstavu Paula Kleeho. V budově, při jejímž návrhu se Mies van der Rohe údajně inspiroval tvarem šuplíku, byly vedle Kleeho k vidění ještě objekty Jeffa Koonse. To je ten týpek, co se oženil s italskou pornoherečkou Cicciolinou, která na něm pak po rozvodu vysoudila majlant. Výstava se jmenuje Celebration a stojí celkem za navštívení. Ovšem ještě lepší celebration (wg party) pořádáme tuhle sobotu pořádáme u nás v bytě. Na tu směsici lidí, co tu budou jsem celkem zvědavá. Dokonce i já už jsem měla koho pozvat…Kromě českých konexí typu M.K. (znalci vědí) jsem poznala nějaký lidi ve škole, kam už chodím skoro měsíc. Snad poprvý za moje studia si troufám tvrdit, že mě to tam fakt baví. Dokonce jsem v sobě objevila zálibu pro romány autora Jörga Wickrama z 16. století psané ve frühneuhochdeutsch. Občas je to sice trochu Kampf (boj), ale když se chce, tak všechno jde.

Berlin calling

Berlin calling, tak se jmenuje film, kterej jsem tu dneska 2. 10. shlédla v Cinema star na Alexu, jak se tu zkráceně říká Alexanderplatzu. Vůbec zkratky tu maj nějak v oblibě, další známou je Ku´dam jako Kurfürstendamm. Když jsme tu byly v létě s Kristýnkou, tak jsme se ptaly nějakýho kluka na ulici, jestli jdeme správně na právě na Kurfürstendamm, chudák chlapec neměl tušení, kam že to chceme a až po chvíli vyhrknul: Ku´damm, ach so!“ Ale zpět k filmu. Mladý Berliner, vlastním jménem Martin, jež si říká DJ Ikarus, to jednoho dne trochu přežene s drogama a skončí ve cvokárně ze který furt zdrhá….toť ve zkratce k obsahu. Ač dějově slabší, tak má film přece jenom něco do sebe, prostě má atmošku. Vedle toho jsem ocenila i to, že mi byly známé téměř všechny exteriéry, co se na plátně objevily. Tak např. Ikarus se zfetuje a vytuhne u East side galery, jedný z posledních stop Berlínský zdi (Berliner Mauer), kterou pomalovali nejrůznější umělci, každýmu se asi vybaví ten obrázek líbajícího se Brežněva s Honeckerem nebo opačně, ale myslím, že ruský státníci tím líbáním svejch cizích protějšků byli přece jen pověstnější. Od mýho baráku je toto místo co by kamenem dohodil, a tak jsem jej šla ukázat i spolužačce Janě, se která do Berlína dorazila teprve v pondělí. Je tu taky jako erasmák, ale na Freie Universität a bydlí až někde za Wannsee, pro představu bych to přirovnala k Pitkovicím., zatím odtamtud nevytáhla paty, takže ocenila moje průvodcovský schopnosti. Prošly jsme Kreuzberg, kde jsme si obě vyhlídly tašku a kabát, slintaly jsme teda jenom za výlohou, protože bylo zavřeno. Němci totiž slavili Tag der deutschen Einheit (sjednocení). Jana taky jedla poprvý dürum, kterej jí zachutnal a ocenila i cenu této tady již domácí pochutiny, která je i pro studenta více než přijatelná. Večer jsme se pak rozlučily na Hauptbahnhodu, kde jsem s ní počkala, než přijede její kamarád ajťák. Nenápadně jsem se před ním zmínila o svém problému s připojením na net a on se naštěstí nabídnul, že se na to mrkne, očekávám ho tedy každou chvíli. Jen doufám, že ho Thoralf nezabije pohledem, dneska se asi fakt nějak špatně vyspal. Sedí v kuchyni, žere vejce na tvrdo a je příjemnej jak kudla v zádech. Včera tu měl zase toho svýho kámoše Franze, tak se mezi nima nejspíš něco stalo…nebo fakt nevím.
Chvíli čekání na ajťáka využiju ještě k tomu, že vám popíšu, jak mě balil kolumbijskéj securiťák v Muzeu für Gestaltung – Bauhaus Archiv. Bylo to předevčírem. Celej den lilo, já se tam přihnala asi v půl čtvrtý odpoledne totálně durch. Securiťák mě hnedka u dveří přivítal tím, že mi dal pokyny k tomu, kam si mám dát tašku, kam deštník, kam batoh…německy mluvil dost zajímavě, takže mi chvíli trvalo, než jsem poznala, že mluví na mě. Vlastně mi to došlo, až když řek: „Blonde Frau, Regenschirm (deštník) hier, Mantel (kabát) hier…“ K výstavě jsem si půjčila audio guida, ovšem securiťák mě celou dobu sledoval a jakmile jsem si sundala sluchátka z uší, tak se ke mně přihnal a začal se mě buďto na něco vyptávat nebo mi líčil svůj životní příběh. Když jsem řekla, že jsem z Prahy, tak z něj z čista jasna vypadlo:“Praga, dort ist die bekannte die tschechische Mafia.“ (tamje ta známá česká mafie). Po chvilce k tomu ještě dodal, že ho prej ve vojenský škole učili, že je v každý ženě skrytej potencionální zločinec, přičemž mi upřeně zíral do očí. Situaci jsem začala řešit, až když jsem se chtěla dostat ven z muzea. Můj nový nápadník chtěl nejdřív můj telefon, to jsem ještě uhrála na to, že žádnej nemám, ale u emailu už to už říct nešlo, a tak jsem od něj tý doby dostala už asi 5 emailů, ve kterejch mě někam zve. Smutný je, že tu zatím opravdu téměř nikoho neznám, dokonce už na mě kvůli tomu přišly i trochu chmury, ale věřím, že se vše změní, až začne škola. Tam jsem se zatím byla jenom zapsat, přičemž mi paní ze studijního zapomněly dát papírek, na jehož základě dostane každý student od města Berlína 110 euro jenom za to, že se sem na nějakou dobu nastěhoval. Ač mi to bylo trochu trapný, jít jako člověk z východu, znova do školy a ptát se na to, kde mám jako těch 110 euro, tak jsem všechen stud nakonec překonala, peníze mi samozřejmě daly, skoro se u toho klaněly, jak jim bylo trapný, že na to zapomněly. Alespoň chvíli jsem pak měla pocit, že si můžu koupit všechno, co se mi líbí a okukovala výlohy, hlavně tu s barevnejma botama Birkenstock, který si už chci nějakej ten pátek pořídit. Ale kdo šetří, má za tři. Možná spíš, má na tři…..na tři dny co jíst:)

Die ersten Tage

Cimrman: Akt

Taťka: Přemýšlím, jak je oslovit. Pro začátek jim řeknu přátelé.
Mamka: Řekni jim drazí, taťko, za to nic nedáš.
Taťka: Drazí? No, to by šlo…

Tak tedy drazí,
zdravím vás z Berlína. Dorazila jsem sem ve středu 24. 9. večer v poněkud zbídačeném stavu. Dva dny předtím jsem toho moc nenaspala a noc před odjezdem jsem zase jenom balila. Ještě v pondělí (jela jsem ve středu) jsem shlédla úžasné představení „Milada“ v DNZ, kde hlavní hrdinka popisuje své stravovací návyky následujícími slovy: „Ráno mrkev, večer nic.“ Tak jen doufám, že mě zde v tomto ohledu nečeká podobný osud:)
Zatím to tak naštěstí nevypadá, už ve vlaku jsem dostala chuť na berlínskou bufáčovou pochoutku currywurst, chuťové buňky dostaly co chtěly hned po příjezdu na Berlin Hauptbahnhof tief, v bufáči měli dokonce celý menu! Poté už nic nebránilo tomu, abych vyrazila do svého nového domova, který se nachází nedaleko Warschauerstr.
Nápadná jsem bohužel byla už v S- Bahn, kde se lidi udiveně koukali, že se pod tíhou zavazadel nezlomím. Mezi udivenými byl bohužel i jeden poloviční bezdomovec, kterej mi hned začal nabízet, že mi pomůže se zavazadly a že mi pak večer ukáže Berlín. Když jsem nereagovala, tak zvolil strategii komplimentů ve stylu, že mám nádherný oči apod. Musím přiznat, že na Jiřího kompliment o tom, že můj otec musel být opravdu dobrý zloděj, že ukradl dva krásné diamanty, které vložil do mých očí, to zdaleka nemělo!:) Ostatní cestující to samozřejmě celou dobu poslouchali a potutelně se usmívali. Pán naštěstí vystoupil stanici přede mnou, takže se obava z toho, že mě bude pronásledovat až ke vchodu, naštěstí nenaplnila. Herr Doktor Thoralf, můj spolubydlící, mě hned do zvonku přivítal typickou větou: „Grüβ dich in Berlin“ a seběhnul mi pomoc s kuframa, večer jsme pak chvíli kecali a pokoušeli se nastavit internet na mým počítači, což se do teď nepodařilo, takže mi to furt blbne. V bytě pak bydlí ještě jeden Afroameričan, jméno si bohužel nepamatuji. Ti, kterým jsem vyprávěla story o hledání bytu, by si jej mohli pamatovat jako toho, co mi nabídnul meloun…no, nic. Je to opravdu legrační dreďák, německy mluví s takovým tím vtipným anglickým přízvukem, včera se asi hodinu sprchoval a pak šel někam na pařbu. Vlastně jenom spí, pak vyleze a zmizí.
První věc, co musíte vyřídit po příjezdu do Berlína je Anmeldung tzn. přihlásit se na registru obyvatel. Na Bürgeramt jsem tedy zavítala hned první den. Spolužačka, která tu byla vloni mi poradila, ať jdu do Yorckstr., že tam prej nejsou fronty. Fronta tam sice nebyla, ale přesto jsem čekala 2 hodiny v místnosti s Wietnamcema, Turkama a černochama. Jeden takovej tureckej chlapeček se ke mně v jednu chvíli naklonil a poprosil mě o žvejku, i když nevím, jestli bych to nazvala zrovna prosením, vyhrknul na mě totiž větu: „ Krieg´ ich auch einen Kaugummi?“ (v překladu: Dostanu taky žvejku?) jenže to tak příšerně zadrmolil, že jsem mu vůbec nerozuměla a naznačila mu, že nemám absolutní tušení, co po mě chce. Ovšem chlapeček se nenechal odbýt, myslel si nejspíš, že ho neslyším, a tak se ke mně naklonil a s největším volume mi onu větu zopakoval přímo do ucha. Strategie to byla věru dobrá, samozřejmě žvejku dostal! Já se pak také dočkala toho, na co jsem čekala a od čtvrtka 25. 9. mohu hrdě prohlašovat starou známou větu: „Ich bin ein Berliner!“(možná spíš Berlinerin:))
Pátek probíhal vcelku poklidně, ráno procházka od „mýho“ baráku po Oberbaumbrücke přes Kreuzberg, kde jsem si dala k obědu výbornéj eintopf v jednom takovým malým příjemným bistru, který patří Ahmedovi a jeho německé paní. Odpoledne jsem se pak sešla se svojí mentorkou Franziskou, kterou mi přidělila Humboldtova univerzita. Nemám tušení podle čeho ty mentory vybíraj, ale Franziska studuje sice taky na HU, jenže biofyziku, takže samozřejmě nemá absolutně tušení, v kterej budovách sídlí germanistika…ale to neva, docela fajn jsme si popovídaly u apfelschorle v Oranienburgerstraβe. No, a večer mě už čekal jen sraz se Zdeňkem, spolužákem z germanistiky, kterej vyráží pravidelně každý září do Berlína a vzpomíná tu na staré dobré časy, kdy se zde během svého jazykového pobytu vášnivě zamiloval do nějaký Berlíňanky. Pokaždé se s ní prej chce sejít, ale ona jako naschvál vůbec nereaguje…V Palastu am ZOO zrovna dávali Baader- Meinhof Komplex, a tak jsme neváhali a shlédli jsme tento trhák posledních dnů – alespoň tady. V Praze ho maj snad taky dávat na tom festivalu Der Film, takže vřele doporučuju, pokud si chcete trochu oprášit znalosti nedávné německé historie.
Sobota ráno probíhala ve znamení nervů, přijeli totiž rodiče. Thoralf o tom, že přijedou, věděl, dokonce se kvůli nim snažil opravit presovač, ovšem bez úspěchu. Jo, a taky zuřivě uklízel…vůbec, mám dojem, že je na kluka/ muže extrémě pořádnej, až si tu sama připadám skoro jako dobytek. Tak např. ob den myje myčku na nádobí octem, aby v ní nebyly bakterie. V kuchyni všechno dvacetkrát omejvá, koupelna se taky furt blejská….Cejtila jsem se mírně trapně, že nic neuklízím, tak jsem mu to nějak naznačila, načež se začal řehtat (mimochodem, směje se hůř než já) a řekl mi, že je, co se týče uklízení, trochu extrémní případ. Nejspíš to bude daný tím, že pracuje v nemocnici, každej den tam vidí ty nemocný, tak se pak celej radši dvacetkrát vydrhne a udržuje byt ve sterilním prostředí. Po konverzaci o uklízení se z čista jasna rozrazily dveře a z Thoralfova pokoje vylezl jakýsi Franz, nejspíš Troralfůf kamarád. Přiznám se, že od tý doby furt přemejšlím, jestli to byl jen kamarád nebo přítel…tuto záhadu jsem ale zatím furt nerozluštila. Nebylo totiž ani moc kdy, půlku soboty a neděle jsem totiž strávila s rodičema chozením po Berlíně. Táta nedal na mě a chtěl projít celý centrum jenom pěšky, prý aby si utvořil obraz, jak vypadá sjednocenej Berlín, naposled tu byl totiž v roce 1987. Takováhle tour de city je únavná i za normálních okolností, my ji navíc měli stíženou berlínským marathónem, kterej tady o víkendu probíhal (první den na in-linech, druhej den normální běh). Běžci nebo bruslaři byli všude, dráha taky, a tak jsme s našima ušli možná víc než 20 kiláků, protože otce od chození pěšky neodradilo ani to, že se tu nedalo téměř nikde projít…Na pokraji sil jsme se asi 10 večer doplazili ke Kaiser Wilhelms Gedächtnichkirche u stanice ZOO a skončili v pseudobavorský restauraci, kde hosty během čekání na jídlo bavil flašinetář, kterej byl dost podobnej tomu, co stojí a Karlově mostě a hraje Straussovy valčíky. Neděli bych pak nazvala dnem výletů na lodi. Nejdřív ráno s našima po kanálu centrem města, odpoledne pak dvouhodinová projížďka ve Wannsee se Zdeňkem, kterej tím zakončil svůj týdenní nostalgický pobyt. Jo, taky tu mám dojem, že je moje němčina opravdu příšerná. Právě na Wannsee se mi stal mírnej trapas. Místo Pfaueninsel, což je Paví ostrov, jsem tomu pánovi, co to hlásal rozuměla Fraueninsel (Frau = žena), až když začal říkat, že tam volně pobíhaj Pfauen (pávi), tak mi došlo, že to asi žádnej Fraueninsel nebude. Smutný je, že jsem si ještě před vyjížďkou četla o Pfaueninselu v průvodci:). Když už jsem u těch Frauen, tak jsem tu v centru viděla pár kaváren, kam směj jenom ženy, to jsem fakt čuměla.
Večer jsem pak měla jít ještě na večírek k mentorce, ale zapomněla jsem si doma její adresu a nešlo se jí dovolat. Ani mi to nevadilo, beztak jsem byla dost unavená. Doma jsem se pak chvíli bavila s Thoralfem, kterýmu moje každodenní příhody připadaj nejspíš dost dementní, ale tváří se, že ho to baví poslouchat, tak to moc neřeším.
Další den, tedy v pondělí, jsem si musela zařídit konto v bance, německý tel. číslo a zaplatit nějaký poplatky za erasmácký kurzy ve škole, pak jsem si ještě konečně pořádně nakoupila a zbytek večera strávila doma. Celou dobu jsem si myslela, že jsem v bytě sama, jenže z čista jasna se v kuchyni najednou zjevil černoch a tvářil se jako kdyby měl každou chvíli zdechnout. Životní styl jeho posledních dnů tady se holt podepsal na jeho zdraví. Thoralf se mu dokonce odvážil vlízt do pokoje, aby zkouknul, jestli žije:), to mi připadalo fakt srandovní….:)
No, a jako vždy bez pointy, bych prozatím ukončila své vyprávění. Zatím to byly je takové první dojmy, die ersten Eindrücke, jak by řekli Němci, kterých tu zatím věru moc neznám. Ale říká se, neznáš- poznáš.
Každopádně doufám., že vás to příliš neznudilo. Za nějaký čas zase kdyžtak podám nějaký shrnující report.
Mějte se fajn.
R.