Berlin calling

Berlin calling, tak se jmenuje film, kterej jsem tu dneska 2. 10. shlédla v Cinema star na Alexu, jak se tu zkráceně říká Alexanderplatzu. Vůbec zkratky tu maj nějak v oblibě, další známou je Ku´dam jako Kurfürstendamm. Když jsme tu byly v létě s Kristýnkou, tak jsme se ptaly nějakýho kluka na ulici, jestli jdeme správně na právě na Kurfürstendamm, chudák chlapec neměl tušení, kam že to chceme a až po chvíli vyhrknul: Ku´damm, ach so!“ Ale zpět k filmu. Mladý Berliner, vlastním jménem Martin, jež si říká DJ Ikarus, to jednoho dne trochu přežene s drogama a skončí ve cvokárně ze který furt zdrhá….toť ve zkratce k obsahu. Ač dějově slabší, tak má film přece jenom něco do sebe, prostě má atmošku. Vedle toho jsem ocenila i to, že mi byly známé téměř všechny exteriéry, co se na plátně objevily. Tak např. Ikarus se zfetuje a vytuhne u East side galery, jedný z posledních stop Berlínský zdi (Berliner Mauer), kterou pomalovali nejrůznější umělci, každýmu se asi vybaví ten obrázek líbajícího se Brežněva s Honeckerem nebo opačně, ale myslím, že ruský státníci tím líbáním svejch cizích protějšků byli přece jen pověstnější. Od mýho baráku je toto místo co by kamenem dohodil, a tak jsem jej šla ukázat i spolužačce Janě, se která do Berlína dorazila teprve v pondělí. Je tu taky jako erasmák, ale na Freie Universität a bydlí až někde za Wannsee, pro představu bych to přirovnala k Pitkovicím., zatím odtamtud nevytáhla paty, takže ocenila moje průvodcovský schopnosti. Prošly jsme Kreuzberg, kde jsme si obě vyhlídly tašku a kabát, slintaly jsme teda jenom za výlohou, protože bylo zavřeno. Němci totiž slavili Tag der deutschen Einheit (sjednocení). Jana taky jedla poprvý dürum, kterej jí zachutnal a ocenila i cenu této tady již domácí pochutiny, která je i pro studenta více než přijatelná. Večer jsme se pak rozlučily na Hauptbahnhodu, kde jsem s ní počkala, než přijede její kamarád ajťák. Nenápadně jsem se před ním zmínila o svém problému s připojením na net a on se naštěstí nabídnul, že se na to mrkne, očekávám ho tedy každou chvíli. Jen doufám, že ho Thoralf nezabije pohledem, dneska se asi fakt nějak špatně vyspal. Sedí v kuchyni, žere vejce na tvrdo a je příjemnej jak kudla v zádech. Včera tu měl zase toho svýho kámoše Franze, tak se mezi nima nejspíš něco stalo…nebo fakt nevím.
Chvíli čekání na ajťáka využiju ještě k tomu, že vám popíšu, jak mě balil kolumbijskéj securiťák v Muzeu für Gestaltung – Bauhaus Archiv. Bylo to předevčírem. Celej den lilo, já se tam přihnala asi v půl čtvrtý odpoledne totálně durch. Securiťák mě hnedka u dveří přivítal tím, že mi dal pokyny k tomu, kam si mám dát tašku, kam deštník, kam batoh…německy mluvil dost zajímavě, takže mi chvíli trvalo, než jsem poznala, že mluví na mě. Vlastně mi to došlo, až když řek: „Blonde Frau, Regenschirm (deštník) hier, Mantel (kabát) hier…“ K výstavě jsem si půjčila audio guida, ovšem securiťák mě celou dobu sledoval a jakmile jsem si sundala sluchátka z uší, tak se ke mně přihnal a začal se mě buďto na něco vyptávat nebo mi líčil svůj životní příběh. Když jsem řekla, že jsem z Prahy, tak z něj z čista jasna vypadlo:“Praga, dort ist die bekannte die tschechische Mafia.“ (tamje ta známá česká mafie). Po chvilce k tomu ještě dodal, že ho prej ve vojenský škole učili, že je v každý ženě skrytej potencionální zločinec, přičemž mi upřeně zíral do očí. Situaci jsem začala řešit, až když jsem se chtěla dostat ven z muzea. Můj nový nápadník chtěl nejdřív můj telefon, to jsem ještě uhrála na to, že žádnej nemám, ale u emailu už to už říct nešlo, a tak jsem od něj tý doby dostala už asi 5 emailů, ve kterejch mě někam zve. Smutný je, že tu zatím opravdu téměř nikoho neznám, dokonce už na mě kvůli tomu přišly i trochu chmury, ale věřím, že se vše změní, až začne škola. Tam jsem se zatím byla jenom zapsat, přičemž mi paní ze studijního zapomněly dát papírek, na jehož základě dostane každý student od města Berlína 110 euro jenom za to, že se sem na nějakou dobu nastěhoval. Ač mi to bylo trochu trapný, jít jako člověk z východu, znova do školy a ptát se na to, kde mám jako těch 110 euro, tak jsem všechen stud nakonec překonala, peníze mi samozřejmě daly, skoro se u toho klaněly, jak jim bylo trapný, že na to zapomněly. Alespoň chvíli jsem pak měla pocit, že si můžu koupit všechno, co se mi líbí a okukovala výlohy, hlavně tu s barevnejma botama Birkenstock, který si už chci nějakej ten pátek pořídit. Ale kdo šetří, má za tři. Možná spíš, má na tři…..na tři dny co jíst:)