Die ersten Tage

Cimrman: Akt

Taťka: Přemýšlím, jak je oslovit. Pro začátek jim řeknu přátelé.
Mamka: Řekni jim drazí, taťko, za to nic nedáš.
Taťka: Drazí? No, to by šlo…

Tak tedy drazí,
zdravím vás z Berlína. Dorazila jsem sem ve středu 24. 9. večer v poněkud zbídačeném stavu. Dva dny předtím jsem toho moc nenaspala a noc před odjezdem jsem zase jenom balila. Ještě v pondělí (jela jsem ve středu) jsem shlédla úžasné představení „Milada“ v DNZ, kde hlavní hrdinka popisuje své stravovací návyky následujícími slovy: „Ráno mrkev, večer nic.“ Tak jen doufám, že mě zde v tomto ohledu nečeká podobný osud:)
Zatím to tak naštěstí nevypadá, už ve vlaku jsem dostala chuť na berlínskou bufáčovou pochoutku currywurst, chuťové buňky dostaly co chtěly hned po příjezdu na Berlin Hauptbahnhof tief, v bufáči měli dokonce celý menu! Poté už nic nebránilo tomu, abych vyrazila do svého nového domova, který se nachází nedaleko Warschauerstr.
Nápadná jsem bohužel byla už v S- Bahn, kde se lidi udiveně koukali, že se pod tíhou zavazadel nezlomím. Mezi udivenými byl bohužel i jeden poloviční bezdomovec, kterej mi hned začal nabízet, že mi pomůže se zavazadly a že mi pak večer ukáže Berlín. Když jsem nereagovala, tak zvolil strategii komplimentů ve stylu, že mám nádherný oči apod. Musím přiznat, že na Jiřího kompliment o tom, že můj otec musel být opravdu dobrý zloděj, že ukradl dva krásné diamanty, které vložil do mých očí, to zdaleka nemělo!:) Ostatní cestující to samozřejmě celou dobu poslouchali a potutelně se usmívali. Pán naštěstí vystoupil stanici přede mnou, takže se obava z toho, že mě bude pronásledovat až ke vchodu, naštěstí nenaplnila. Herr Doktor Thoralf, můj spolubydlící, mě hned do zvonku přivítal typickou větou: „Grüβ dich in Berlin“ a seběhnul mi pomoc s kuframa, večer jsme pak chvíli kecali a pokoušeli se nastavit internet na mým počítači, což se do teď nepodařilo, takže mi to furt blbne. V bytě pak bydlí ještě jeden Afroameričan, jméno si bohužel nepamatuji. Ti, kterým jsem vyprávěla story o hledání bytu, by si jej mohli pamatovat jako toho, co mi nabídnul meloun…no, nic. Je to opravdu legrační dreďák, německy mluví s takovým tím vtipným anglickým přízvukem, včera se asi hodinu sprchoval a pak šel někam na pařbu. Vlastně jenom spí, pak vyleze a zmizí.
První věc, co musíte vyřídit po příjezdu do Berlína je Anmeldung tzn. přihlásit se na registru obyvatel. Na Bürgeramt jsem tedy zavítala hned první den. Spolužačka, která tu byla vloni mi poradila, ať jdu do Yorckstr., že tam prej nejsou fronty. Fronta tam sice nebyla, ale přesto jsem čekala 2 hodiny v místnosti s Wietnamcema, Turkama a černochama. Jeden takovej tureckej chlapeček se ke mně v jednu chvíli naklonil a poprosil mě o žvejku, i když nevím, jestli bych to nazvala zrovna prosením, vyhrknul na mě totiž větu: „ Krieg´ ich auch einen Kaugummi?“ (v překladu: Dostanu taky žvejku?) jenže to tak příšerně zadrmolil, že jsem mu vůbec nerozuměla a naznačila mu, že nemám absolutní tušení, co po mě chce. Ovšem chlapeček se nenechal odbýt, myslel si nejspíš, že ho neslyším, a tak se ke mně naklonil a s největším volume mi onu větu zopakoval přímo do ucha. Strategie to byla věru dobrá, samozřejmě žvejku dostal! Já se pak také dočkala toho, na co jsem čekala a od čtvrtka 25. 9. mohu hrdě prohlašovat starou známou větu: „Ich bin ein Berliner!“(možná spíš Berlinerin:))
Pátek probíhal vcelku poklidně, ráno procházka od „mýho“ baráku po Oberbaumbrücke přes Kreuzberg, kde jsem si dala k obědu výbornéj eintopf v jednom takovým malým příjemným bistru, který patří Ahmedovi a jeho německé paní. Odpoledne jsem se pak sešla se svojí mentorkou Franziskou, kterou mi přidělila Humboldtova univerzita. Nemám tušení podle čeho ty mentory vybíraj, ale Franziska studuje sice taky na HU, jenže biofyziku, takže samozřejmě nemá absolutně tušení, v kterej budovách sídlí germanistika…ale to neva, docela fajn jsme si popovídaly u apfelschorle v Oranienburgerstraβe. No, a večer mě už čekal jen sraz se Zdeňkem, spolužákem z germanistiky, kterej vyráží pravidelně každý září do Berlína a vzpomíná tu na staré dobré časy, kdy se zde během svého jazykového pobytu vášnivě zamiloval do nějaký Berlíňanky. Pokaždé se s ní prej chce sejít, ale ona jako naschvál vůbec nereaguje…V Palastu am ZOO zrovna dávali Baader- Meinhof Komplex, a tak jsme neváhali a shlédli jsme tento trhák posledních dnů – alespoň tady. V Praze ho maj snad taky dávat na tom festivalu Der Film, takže vřele doporučuju, pokud si chcete trochu oprášit znalosti nedávné německé historie.
Sobota ráno probíhala ve znamení nervů, přijeli totiž rodiče. Thoralf o tom, že přijedou, věděl, dokonce se kvůli nim snažil opravit presovač, ovšem bez úspěchu. Jo, a taky zuřivě uklízel…vůbec, mám dojem, že je na kluka/ muže extrémě pořádnej, až si tu sama připadám skoro jako dobytek. Tak např. ob den myje myčku na nádobí octem, aby v ní nebyly bakterie. V kuchyni všechno dvacetkrát omejvá, koupelna se taky furt blejská….Cejtila jsem se mírně trapně, že nic neuklízím, tak jsem mu to nějak naznačila, načež se začal řehtat (mimochodem, směje se hůř než já) a řekl mi, že je, co se týče uklízení, trochu extrémní případ. Nejspíš to bude daný tím, že pracuje v nemocnici, každej den tam vidí ty nemocný, tak se pak celej radši dvacetkrát vydrhne a udržuje byt ve sterilním prostředí. Po konverzaci o uklízení se z čista jasna rozrazily dveře a z Thoralfova pokoje vylezl jakýsi Franz, nejspíš Troralfůf kamarád. Přiznám se, že od tý doby furt přemejšlím, jestli to byl jen kamarád nebo přítel…tuto záhadu jsem ale zatím furt nerozluštila. Nebylo totiž ani moc kdy, půlku soboty a neděle jsem totiž strávila s rodičema chozením po Berlíně. Táta nedal na mě a chtěl projít celý centrum jenom pěšky, prý aby si utvořil obraz, jak vypadá sjednocenej Berlín, naposled tu byl totiž v roce 1987. Takováhle tour de city je únavná i za normálních okolností, my ji navíc měli stíženou berlínským marathónem, kterej tady o víkendu probíhal (první den na in-linech, druhej den normální běh). Běžci nebo bruslaři byli všude, dráha taky, a tak jsme s našima ušli možná víc než 20 kiláků, protože otce od chození pěšky neodradilo ani to, že se tu nedalo téměř nikde projít…Na pokraji sil jsme se asi 10 večer doplazili ke Kaiser Wilhelms Gedächtnichkirche u stanice ZOO a skončili v pseudobavorský restauraci, kde hosty během čekání na jídlo bavil flašinetář, kterej byl dost podobnej tomu, co stojí a Karlově mostě a hraje Straussovy valčíky. Neděli bych pak nazvala dnem výletů na lodi. Nejdřív ráno s našima po kanálu centrem města, odpoledne pak dvouhodinová projížďka ve Wannsee se Zdeňkem, kterej tím zakončil svůj týdenní nostalgický pobyt. Jo, taky tu mám dojem, že je moje němčina opravdu příšerná. Právě na Wannsee se mi stal mírnej trapas. Místo Pfaueninsel, což je Paví ostrov, jsem tomu pánovi, co to hlásal rozuměla Fraueninsel (Frau = žena), až když začal říkat, že tam volně pobíhaj Pfauen (pávi), tak mi došlo, že to asi žádnej Fraueninsel nebude. Smutný je, že jsem si ještě před vyjížďkou četla o Pfaueninselu v průvodci:). Když už jsem u těch Frauen, tak jsem tu v centru viděla pár kaváren, kam směj jenom ženy, to jsem fakt čuměla.
Večer jsem pak měla jít ještě na večírek k mentorce, ale zapomněla jsem si doma její adresu a nešlo se jí dovolat. Ani mi to nevadilo, beztak jsem byla dost unavená. Doma jsem se pak chvíli bavila s Thoralfem, kterýmu moje každodenní příhody připadaj nejspíš dost dementní, ale tváří se, že ho to baví poslouchat, tak to moc neřeším.
Další den, tedy v pondělí, jsem si musela zařídit konto v bance, německý tel. číslo a zaplatit nějaký poplatky za erasmácký kurzy ve škole, pak jsem si ještě konečně pořádně nakoupila a zbytek večera strávila doma. Celou dobu jsem si myslela, že jsem v bytě sama, jenže z čista jasna se v kuchyni najednou zjevil černoch a tvářil se jako kdyby měl každou chvíli zdechnout. Životní styl jeho posledních dnů tady se holt podepsal na jeho zdraví. Thoralf se mu dokonce odvážil vlízt do pokoje, aby zkouknul, jestli žije:), to mi připadalo fakt srandovní….:)
No, a jako vždy bez pointy, bych prozatím ukončila své vyprávění. Zatím to byly je takové první dojmy, die ersten Eindrücke, jak by řekli Němci, kterých tu zatím věru moc neznám. Ale říká se, neznáš- poznáš.
Každopádně doufám., že vás to příliš neznudilo. Za nějaký čas zase kdyžtak podám nějaký shrnující report.
Mějte se fajn.
R.