Der 17. Juni

17. červen 1953 vešel do dějin Německa jako datum surově potlačeného povstání východoněmeckých dělníků proti komunistickému režimu SED. Tentokrát si však 17. červen vybrali studenti pro svůj pochod v rámci Bildungsstreik - stávky proti vzdělávacímu systému, která probíhala celý minulý týden v několika spolkových zemích. Kritizován byl především boloňský proces se systémem bakalář a master. Ten studentům údajně ztěžuje studium a brání jim v tom, aby se ve studiu do hloubky zaměřili na to, co je opravdu zajímá. Ovšem během týdne jsem postupně nabyla dojmu, že spousta lidí protestovala vůči všemu, jak tomu často u podobných demonstrací bývá.

Obrazem:

Venku probíhaly alternativní semináře





vstup do učeben připomínal v mnoha případech opičí dráhu





Germanisté též obsadili 4. patro jedné ze svých budov a si zřídili tam alternativní prostor (Alternativraum) s kavárnou.





Celý týden řešili, co s tím alternativním raumem budou dělat dál (Wie weit mit dem Alternativraum?)



Hlavní průvod, který se konal právě 17. června, jsem zastihla na Friedrichstr, když jsem přebíhala z jedný knihovny do druhý.




V davu jsem náhodou narazila na ruskou kamarádku Daschu z Petrohradu, která protestující chvíli popuzeně pozorovala, načež dodala: „Měli by jet do Ruska, to by teprve viděli, co to znamená stres.“ Jako studentka z Česka jsem argumenty zdejších studentů vzala sice na vědomí, ale protestů jsem se účastnila pouze jako pozorovatel, neb se mi v hlavě neustále vybavoval obraz Karlovy univerzity (konkrétně fildy), u který se velice často divím, že ještě vůbec funguje. Na bildungsstreik jsem pak narazila ještě v sobotu v Düsseldorfu, kam jsem ten den vyrazila s Jenny a Conny, kamarádkama z Essenu, k nímž jsem zavítala na víkend na návštěvu. Dneska odpoledne se pak konalo v Audimaxu, což je největší aula univerzity bratří Humboldtů, studentské shromáždění, kde účastníci vyhodnocovali průběh stávky a snad jí i nějak zakončili. To už ale nevím, protože mi to zas tak zábavný nepřišlo, na to, abych tam seděla čtyři hodiny.
Jinak se pomalu blíží konec semestru, což mě mírně děsí, neb jsem, jak se říká, mírně usnula na vavřínech. Za tu dobu, co jsem tady, mám neustále pocit, že mi furt něco uniká. Časopisy s kulturním přehledem (Zitty a Tip Berlin) otvírám radši už jen sporadicky. Vždycky totiž začnu šílet, co všechno jsem ještě neviděla a kde všude jsem ještě nebyla. Zajímalo by mě, jak s tím bojujou lidi, co jsou třeba v Londýně nebo nějaký jiný metropoli…Naštěstí se mi ale ještě nezdály sny, v nichž by se mi promítaly obrázky přírody nebo momenty z dětství, jako se tomu stalo kamarádovi Martinovi, poté, co z Berlína nevytáhl po nějaký čas paty. Snad se tomu tak ani v nejbližší době nestane, nedostatkem zeleně tu totiž skutečně netrpím, ba naopak. Berlín je totiž se svými parky jedno z nejzelenějších měst na světě, a tak si toho snažím náležitě užívat zejména během cest na kole a to ať už do školy nebo kamkoliv jinam. Člověka ještě navíc často během jízdy něco nebo někdo potká. Např. v úterý mě na Admiralbrücke, což je takovej most kousek od místa, kde bydlím, zastavil jeden hoch a k navázání kontaktu zvolil věru zajímavý způsob – pochválil mi světlo na kole:)…během jízdy domu jsem pak přemýšlela, jestli se mám smát nebo brečet:)




Na Admiralbrücke bych v tuto dobu už nejspíš vyrazila, kdyby venku nelilo jak z konve. Když je hezky, tak tam každý večer posedávaj lidi s lahví piva, povídaj si a poslouchaj muzikanty, který se tam střídaj jak na bežícím pásu. Někteří si můžou přijít i celkem na slušný peníze, teda až na skupinu spolubydlícího kamarádky Martiny Petra. Jeho band si tam jednoho večera stoupnul a ve vší euforii z hraní si tam pánové zapomněli nainstalovat ceduli se jménem kapely a ani si na zem nepoložili žádnej klobouk, kam by jim posluchači mohli házet peníze. Ale hrálo jim to prý dobře:) Za zmínku stojí ještě „Gang vratných lahví“. Tak jsem pojmenovala skupinku důchodců, kteří nesporně dotvářejí večerní atmosféru na mostě. Vždycky přijedou s takovou tou pojízdnou taškou, jakou měl můj děda na nákup a lidi k nim už sami choděj a dávaj jim prázdný láhve od piva. Ke stálému osazenstvu mostu patří ještě Rodrigo, což je Španěl, kterej si hraje na polyglota. Ve skutečnosti ale umí říct asi v osmi jazycích tak jednu až dvě věty a pak vždycky přejde zpátky do španělštiny. Naposled nám tvrdil, že se živí překladama a tlumočením, ale kdo ví, co je na tom pravdy, na Admiralbrücke vysedává dnem i nocí. Pokud si k vám přisedne, tak vám určí jméno, který se k vám podle něj hodí. Tim, bratr mýho spolubydlícího Matthewa, byl podle něj Robert. Já schytala nejdřív Margaritu, ale poté, co mu hoši řekli, že jsem Češka, jsem už byla jen „chica checa“…. To už teda radši ta Margarita.
Na závěr ještě něco k pověsti českých žen zde. Asi všichni víme, že není lichotivá. Důkazem je nápis na magnetu, kterej prodávaj v papírnictví naproti Friedrichstadpalastu:

Total versaute Tschechinen warten auf meinen Anruf!
Totálně ("versaut" je něco jako nadržený) Češky čekaj, až jim zavolám!

Magnet stojí normálně 4 eura, ale když jsme prodavačovi s Martinou řekly, že jsme Češky, tak nám ho dal za euro.
Co na plat. Zajímalo by mě, jestli tohle stigma dam z Dubí u Teplic někdy vyšumí…
Jestli ne, tak budu protestovat:)

Zu mir oder zu dir

Ke mně nebo k tobě. se jmenuje jeden bar nedaleko stanice Eberswalderstr. Strávila jsem tam příjemný večer s italskou kamarádkou Ullou a jejím kamarádem Davidem. Zavítali jsme tam poté, co jsme zhlédli „Milionáře z chatrče“ v Kulturbrauerei. Měli jsme celkem štěstí, že jsme se před kinem vůbec našli, davy lidí se ve frontě téměř praly o lístky na koncert a capella bandu Wise Guys. Pánové z Kolína vydali nedávno nový cd, který jsem si jako jejich fanoušek, vlastně spíš fanynka, samozřejmě pořídila. Ovšem informace o koncertu mi nějak unikla, a tak mi to připadalo alespoň jako vtipná náhoda. V jedný z písní Wise Guys zpívaj: Es ist Sommer, egal ob es friert, Sommer ist, was in deinem Kopf passiert. (je léto, je jedno jetli mrzne, léto je to, co se odehrává v tvojí hlavě). Spruch (pro Sašu: čti Špruch) je to věru pravdivý, ale léto už se neodehrává jenom v mojí hlavě, ale i venku. Opět se totiž vyplnilo pořekadlo naší babičky: „Z kožichu rovnou do plavek.“ Slunce svítí o sto šest, lidi pomalu odkládaj zimní kabáty…však to znáte. Ovšem sledovat některý modely, co si lidi nahoděj, je věru zábavný, akorát si musíte dát pozor, aby to vaše pozování nebylo příliš nápadný… Je tomu asi dva týdny, co se v s-bahnu naproti mně přes uličku posadil pán v děravých legínách s gepardím vzorem, skrz který mu vykukovaly svítivě růžový kamaše. Dívala jsem se ven (no, spíš jsem to jen tak předstírala) a jedním očkem jsem sledovala jeho draz v okně, což se mi stalo osudným. Pán to bohužel zmerčil a začal hulákat něco ve smyslu: „Cha cha ha, koukáš na mě v tom okně! Tak se na mě normálně otoč, nemusíš přece čučet z toho okna.“ Měla jsem štěstí, že pán nepatřil mezi příslušníky „normálních“ obyvatel Berlína, a tak ho asi po 5ti minutách nějaký jiný, naopak velice slušný pán, okřiknul, ať mě už neotravuje, za což jsem mu z celého srdce poděkovala. Vystoupila jsem pak na Warschauerstr., pán v kamaších naštěstí pokračoval v cestě. Tipla bych si, že jel do Marzahnu, což je sídliště Jižák style. Někde jsem se dočetla, že si Jižní Město vyměňovalo v dobách svého rozkvětu zkušenosti právě s Marzahnem….prostě panel k panelu sedá.
Poslední měsíc v exbytě jsem obývala Anjin pokoj, jela totiž na měsíční praxi do Rakouska. Mezitím se zároveň vrátila Rahel, v jejímž pokoji jsem bydlela v zimním semestru, během toho, co byla na Erasmu v Budapešti. S Rahel jsme si po příhodě s pánem objednaly sushi za peníze, které jsme v bytě během mého pobytu nastřádaly za vratné lahve a tím jsme oslavily mojí poslední noc ve staré WG. Thoralf nebyl bohužel přítomen, neb je v současné době nucen pracovat mimo Berlín, ale oslavu ještě jistě doženem.
Nový byt jsem si našla v průběhu měsíce března. Obešla jsem asi 10 bytů, poté už jsem ani neměla sílu hledat dál. Většina bytů byla buďto drahá a ošklivá, nebo v nich bydleli hoši nebo mužoženy, kteří/ které si hledali spíše než spolubydlící, partnerku či milenku. Nové bydlo jsem však nakonec přeci jenom našla, a od 1. dubna tedy bydlím nedaleko Hermannplatzu, což by se dalo charakterizovat jako začátek berlínského Istanbulu. Dobře se tu nakupuje, zvláštˇ na tureckým trhu, kterej probíhá každý úterý a pátek o dvě ulice vedle.



Vůbec, turecký obchody stojej fakt za to. S kamarádkou Isabel jsme v jednom dokonce objevily koupací úbor pro turecké ženy. Ovšem jediné, čím to připomínalo plavky, byl materiál, designem se to podobalo dost silně neoprénu.
Nový spolubydlící, Angličan Matthew, je člověk, s kterým se člověk opravdu nikdy nenudí, což potvrdila i kamarádka Lída, která tu byla přes Velikonoce. Vystudoval architekturu, chtěl dělat doktorát, akorát si nějak prošvihnul podat v Anglii přihlášku, a tak odjel sem a pracuje tu v jednom architektonickým studiu. Má rád Michaela Jacksona (dokonce má fotku s jeho bratrem), nenávidí U 2 (když je hráli v rádiu, tak po tom rádiu mrsknul slovníkem), pije rád pivo a jistě by si rozumněl s Jiřím X. Doležalem.
Takže nakonec vše klaplo nad má očekávání. Dokonce i stěhování. Z toho jsem měla fakt hrůzu, člověk se fakt diví, kolik je toho schopnej za půl roku nastřádat. Na pomoc mi však seslala pomocníky nejspíš samotná nebesa…:)
Po jedné z šílených obchůzek bytů jsem si to tak vykračovala po Petersburgerstr., když tu najednou zaslechnu, jak si jistí mladí muži dělají legraci z německého jazyka podobným stylem jako Adel s Jiřím…nebylo tedy zas až tak těžké odhalit, že se jedná taky o Čechy. Říká se, že co Čech, to muzikant…v tomto případě je to opravdu trefné. Pánové(http://theroads.cz/) se zde rozhodli na nějaký čas usídlit, nejspíš pod heslem: „If you can make there, you will make it anywhere.“ Tak mi nezbývá nic jiného, než jim popřát viel Glück.
Romanopisec s patkou by měl jistě radost:)

Jako v Rusku

Ta čvachta, co tu byla, když jsem přijela, během týdne zamrzla, takže jsem se dneska cestou ze školy málem přerazila na ledu na mostě u Museuminselu. Pán, co šel za mnou, se mi nejdřív trochu posmíval, ale po chvilce hodil sám takovou hubu, že jsem se pro změnu neudržela já a musela jsem taky vyprsknout. Ruský spolužák Roman mi dnes ve škole říkal, že si díky tý zimě konečně připadá trochu jako doma v Novosibirsku. Já si ten mráz kupodivu zatím docela užívám. Pomáhaj mi v tom i rukavice z berana, který jsem našla o Vánocích doma na půdě. Zima mi v nich skutečně není, akorát je nevýhoda, že to jsou palčáky. Rozhodně se teda nejedná o model vhodný pro kuřáky a už vůbec ne pro fotografy. To jsem poznala i na vlastní kůži, když jsem v neděli vyrazila na krátkou procházku okolo zamrzlý Sprévy a chtěla si vyfotit tu zimní idylu. Po pár nezdařených snímcích, který jsem se pokusila pořídit s rukavicemi, jsem foťák zase radši schovala do batohu a jen pozorovala ty ledový kry, na který si sedali rackové. Byl to prostě krásný sluneční zimní den v Berlíně.
Ale moje rukavice z berana jsou úplný nic, proti tomu, co nosí v posledních dnech po doma Thoralf. Léčí se s chřipkou a od hlavy až k patě je nabalenej (včetně čepice a šály) a pokaždé, když vyleze z pokoje, tak nasadí výraz umírajícího starce. Navíc má jako lékař věru zvláštní léčebný metody. Tak třeba první den, kdy mu bylo údajně nejhůř, sem za ním přišel na návštěvu kámoš, se kterým se nejdřív zhulili a pak čuměli do rána na Scrubs:). Svému útrpnému výrazu po probdělé noci samozřejmě dodal ještě trochu více expresívnosti, čemuž jsme se s Anjou musely opravdu ze srdce zasmát:)
V prvním lednovém týdnu se též konal též český stammtisch, na který mě upozornila Martina z germanistiky, se kterou jsme se tu náhodu potkaly v listopadu během nákupu v Kaisers. Setkání českých studentů a jejich německých příznivců se konalo v jednom klubu kousek od Mehringdammu. Začínalo to ve 22:00, ale dorazila jsem tam krapítek později, neb mi chvíli trvalo, než jsem našla ten lokál. První, co mě v tý ulici uhodilo do očí byl totiž podnik s názvem„ Zwanglos III“ (nenucený III, zářilo to na celou ulici) s dodatkem „Swingersklub“, takže jsem se nejdřív dost zděsila, ale o pár čísel vedle byl naštěstí hnedka klub Clash, kam jsem měla namířeno, a tak jsem si z hluboka oddechla. S pár lidma ze stammtische včetně Martiny a ještě Ruskou Daschou, jedním Španělem a Tyrolkou jsme pak v sobotu vyrazili do Kaffee Burger na známou Russendisko. Rozhodně se neřadím mezi diskoženy, ale na tuhle by měl vyrazit každej, kdo tu alespoň nějak čas pobývá (teda alespoň to tak píšou v průvodcích). Pořádá jí ruský spisovatel Wladimir Kaminer, kterej se adaptoval na místní poměry a udělal si tady z toho docela slušnej byznys. (pro zájemce info zde:http://www.russendisko.de/). Vstup stojí 5 Euro, na ruku vám daj razítko, který je vidět, jenom, když na něj Ruska u kasy posvítí baterkou. Spolu se vstupenkou si můžete zakoupit i tričko s třpytící se rudou pěticípou hvězdou, pod níž se blyští stříbrnej nápis „Russendisko“. Asi vás zklamu, ale nekoupila jsem si ho:), ovšem DJ Kaminer ho měl samozřejmě celou dobu na sobě, když tam pouštěl hitovky typu Moskau, Moskau: http://de.youtube.com/watch?v=jH8gtrD4_C4 :) Chudáka Španěla z tý hudby po chvíli rozbolela hlava a musel odejít. S ostatníma jsme tam ještě chvíli vydrželi. Že nastal pravý čas odebrat se domů jsem si řekla až ve chvíli, kdy ke mně začali přistupovat podivní muži, kteří se mě se silným ruským přízvukem tázali, zdali hovořím pa rusky, pseudofoneticky bych to napsala takto „Sprichst du růůůssisch?“.
Od neděle pak trávím většinu volného času s romány Georga Wickrama a články o postmoderně. Konec semestru se totiž pomalu blíží, a tak jsem si vzpomněla na Doležala (Mgr. Jiří Doležal,co ho máme v Praze na syntax a co něm kolují všelijaké fámy) a na jeho oblíbenou větičku:“Aufgeschoben ist nicht aufgehoden (co odsuneš není vyřešený)...tak to byl ve zkratce první lednový týden.

Praha, Berlín

Cestu vlakem z novoroční Prahy do novoročního Berlína jsem si vedle navštěvování jídelního vozu krátila též čtením Reflexu, kde mě zaujal článek J.P. Kučery o historickém významu dat končících na devítku. Dovolím si uvést krátký úryvek:
„V roce 1959 si čeští kuřáci mohli při cigaretce čítat v právě vyšlé knížce Nemoci končetinových cév v klinické praxi a o deset let později (1969) jedna česká paní vyhrála mistrovství Evropy v pachtivém běhu na půldruhého kilometru – žádná jiná ženská na celém světě se tehdy na této vzdálenosti nedokázala tak rychle pachtit.“
Přiznám se, že přesně nevím, co bych si měla představit pod pachtivým během, ale možná by se tak dal nazvat můj dnešní běh se zavazadly po nástupišti v Praze Holešovicích, když jsem se snažila najít stejné číslo vozu, jaké stálo na mém lístku. Zadařilo se a okolo půl šesté večer jsem se tedy dopachtila zpět do Berlína.
V bytě mě přivítala nejdříve prázdná polička v lednici a pak ještě Thoralf se svojí přítelkyní Antje, který občas říká Antchen. Popřáli jsme si „frohes neues Jahr“, načež jsem od nich vzápětí vysomrovala kus ovocnýho salátu, kterej na mě mrkal z kuchyňský linky. Původně jsem sice chtěla svůj druhý příjezd sem oslavit poněkud slavnostněji např. kouskem pizzy v mým oblíbeným bistru v Oranienstraβe, ale brodit se v tý čvachtě, co je venku, se mi opravdu nechtělo.
Podobně jako Travis ve Wendersově filmu Paříž, Texas objevil Paříž v Texasu, tak já v Praze objevila v Praze kus Berlína … U Stavovského divadla jsem si totiž všimla stolpersteinu (pro Sašu: čti štolprštajn:)). Kromě Mnichova, kde je nemaj, protože by toto za časů reichu nejhnědší město muselo sáhnout hluboko do kapsy, což se mu nechce, na ně narazíte v mnoha německých městech většinou u vchodů do domů. Jedná se o dlažební kostky, který připomínají jména deportovaných Židů.



Jeden máme i v naší berlínský ulici, ovšem chybí tam ten vchod a dům, protože půlku ulice, která byla nejspíš během války rozbombardovaná, už nikdo nikdy nedostavěl.
Jinak mi těch 14 dnů v Praze uteklo jako voda, stejně jako ty tři předchozí měsíce tady v Berlíně. Člověk se tu prostě nikdy nenudí…
…šťastný nový rok!