Der 17. Juni

17. červen 1953 vešel do dějin Německa jako datum surově potlačeného povstání východoněmeckých dělníků proti komunistickému režimu SED. Tentokrát si však 17. červen vybrali studenti pro svůj pochod v rámci Bildungsstreik - stávky proti vzdělávacímu systému, která probíhala celý minulý týden v několika spolkových zemích. Kritizován byl především boloňský proces se systémem bakalář a master. Ten studentům údajně ztěžuje studium a brání jim v tom, aby se ve studiu do hloubky zaměřili na to, co je opravdu zajímá. Ovšem během týdne jsem postupně nabyla dojmu, že spousta lidí protestovala vůči všemu, jak tomu často u podobných demonstrací bývá.

Obrazem:

Venku probíhaly alternativní semináře





vstup do učeben připomínal v mnoha případech opičí dráhu





Germanisté též obsadili 4. patro jedné ze svých budov a si zřídili tam alternativní prostor (Alternativraum) s kavárnou.





Celý týden řešili, co s tím alternativním raumem budou dělat dál (Wie weit mit dem Alternativraum?)



Hlavní průvod, který se konal právě 17. června, jsem zastihla na Friedrichstr, když jsem přebíhala z jedný knihovny do druhý.




V davu jsem náhodou narazila na ruskou kamarádku Daschu z Petrohradu, která protestující chvíli popuzeně pozorovala, načež dodala: „Měli by jet do Ruska, to by teprve viděli, co to znamená stres.“ Jako studentka z Česka jsem argumenty zdejších studentů vzala sice na vědomí, ale protestů jsem se účastnila pouze jako pozorovatel, neb se mi v hlavě neustále vybavoval obraz Karlovy univerzity (konkrétně fildy), u který se velice často divím, že ještě vůbec funguje. Na bildungsstreik jsem pak narazila ještě v sobotu v Düsseldorfu, kam jsem ten den vyrazila s Jenny a Conny, kamarádkama z Essenu, k nímž jsem zavítala na víkend na návštěvu. Dneska odpoledne se pak konalo v Audimaxu, což je největší aula univerzity bratří Humboldtů, studentské shromáždění, kde účastníci vyhodnocovali průběh stávky a snad jí i nějak zakončili. To už ale nevím, protože mi to zas tak zábavný nepřišlo, na to, abych tam seděla čtyři hodiny.
Jinak se pomalu blíží konec semestru, což mě mírně děsí, neb jsem, jak se říká, mírně usnula na vavřínech. Za tu dobu, co jsem tady, mám neustále pocit, že mi furt něco uniká. Časopisy s kulturním přehledem (Zitty a Tip Berlin) otvírám radši už jen sporadicky. Vždycky totiž začnu šílet, co všechno jsem ještě neviděla a kde všude jsem ještě nebyla. Zajímalo by mě, jak s tím bojujou lidi, co jsou třeba v Londýně nebo nějaký jiný metropoli…Naštěstí se mi ale ještě nezdály sny, v nichž by se mi promítaly obrázky přírody nebo momenty z dětství, jako se tomu stalo kamarádovi Martinovi, poté, co z Berlína nevytáhl po nějaký čas paty. Snad se tomu tak ani v nejbližší době nestane, nedostatkem zeleně tu totiž skutečně netrpím, ba naopak. Berlín je totiž se svými parky jedno z nejzelenějších měst na světě, a tak si toho snažím náležitě užívat zejména během cest na kole a to ať už do školy nebo kamkoliv jinam. Člověka ještě navíc často během jízdy něco nebo někdo potká. Např. v úterý mě na Admiralbrücke, což je takovej most kousek od místa, kde bydlím, zastavil jeden hoch a k navázání kontaktu zvolil věru zajímavý způsob – pochválil mi světlo na kole:)…během jízdy domu jsem pak přemýšlela, jestli se mám smát nebo brečet:)




Na Admiralbrücke bych v tuto dobu už nejspíš vyrazila, kdyby venku nelilo jak z konve. Když je hezky, tak tam každý večer posedávaj lidi s lahví piva, povídaj si a poslouchaj muzikanty, který se tam střídaj jak na bežícím pásu. Někteří si můžou přijít i celkem na slušný peníze, teda až na skupinu spolubydlícího kamarádky Martiny Petra. Jeho band si tam jednoho večera stoupnul a ve vší euforii z hraní si tam pánové zapomněli nainstalovat ceduli se jménem kapely a ani si na zem nepoložili žádnej klobouk, kam by jim posluchači mohli házet peníze. Ale hrálo jim to prý dobře:) Za zmínku stojí ještě „Gang vratných lahví“. Tak jsem pojmenovala skupinku důchodců, kteří nesporně dotvářejí večerní atmosféru na mostě. Vždycky přijedou s takovou tou pojízdnou taškou, jakou měl můj děda na nákup a lidi k nim už sami choděj a dávaj jim prázdný láhve od piva. Ke stálému osazenstvu mostu patří ještě Rodrigo, což je Španěl, kterej si hraje na polyglota. Ve skutečnosti ale umí říct asi v osmi jazycích tak jednu až dvě věty a pak vždycky přejde zpátky do španělštiny. Naposled nám tvrdil, že se živí překladama a tlumočením, ale kdo ví, co je na tom pravdy, na Admiralbrücke vysedává dnem i nocí. Pokud si k vám přisedne, tak vám určí jméno, který se k vám podle něj hodí. Tim, bratr mýho spolubydlícího Matthewa, byl podle něj Robert. Já schytala nejdřív Margaritu, ale poté, co mu hoši řekli, že jsem Češka, jsem už byla jen „chica checa“…. To už teda radši ta Margarita.
Na závěr ještě něco k pověsti českých žen zde. Asi všichni víme, že není lichotivá. Důkazem je nápis na magnetu, kterej prodávaj v papírnictví naproti Friedrichstadpalastu:

Total versaute Tschechinen warten auf meinen Anruf!
Totálně ("versaut" je něco jako nadržený) Češky čekaj, až jim zavolám!

Magnet stojí normálně 4 eura, ale když jsme prodavačovi s Martinou řekly, že jsme Češky, tak nám ho dal za euro.
Co na plat. Zajímalo by mě, jestli tohle stigma dam z Dubí u Teplic někdy vyšumí…
Jestli ne, tak budu protestovat:)

Zu mir oder zu dir

Ke mně nebo k tobě. se jmenuje jeden bar nedaleko stanice Eberswalderstr. Strávila jsem tam příjemný večer s italskou kamarádkou Ullou a jejím kamarádem Davidem. Zavítali jsme tam poté, co jsme zhlédli „Milionáře z chatrče“ v Kulturbrauerei. Měli jsme celkem štěstí, že jsme se před kinem vůbec našli, davy lidí se ve frontě téměř praly o lístky na koncert a capella bandu Wise Guys. Pánové z Kolína vydali nedávno nový cd, který jsem si jako jejich fanoušek, vlastně spíš fanynka, samozřejmě pořídila. Ovšem informace o koncertu mi nějak unikla, a tak mi to připadalo alespoň jako vtipná náhoda. V jedný z písní Wise Guys zpívaj: Es ist Sommer, egal ob es friert, Sommer ist, was in deinem Kopf passiert. (je léto, je jedno jetli mrzne, léto je to, co se odehrává v tvojí hlavě). Spruch (pro Sašu: čti Špruch) je to věru pravdivý, ale léto už se neodehrává jenom v mojí hlavě, ale i venku. Opět se totiž vyplnilo pořekadlo naší babičky: „Z kožichu rovnou do plavek.“ Slunce svítí o sto šest, lidi pomalu odkládaj zimní kabáty…však to znáte. Ovšem sledovat některý modely, co si lidi nahoděj, je věru zábavný, akorát si musíte dát pozor, aby to vaše pozování nebylo příliš nápadný… Je tomu asi dva týdny, co se v s-bahnu naproti mně přes uličku posadil pán v děravých legínách s gepardím vzorem, skrz který mu vykukovaly svítivě růžový kamaše. Dívala jsem se ven (no, spíš jsem to jen tak předstírala) a jedním očkem jsem sledovala jeho draz v okně, což se mi stalo osudným. Pán to bohužel zmerčil a začal hulákat něco ve smyslu: „Cha cha ha, koukáš na mě v tom okně! Tak se na mě normálně otoč, nemusíš přece čučet z toho okna.“ Měla jsem štěstí, že pán nepatřil mezi příslušníky „normálních“ obyvatel Berlína, a tak ho asi po 5ti minutách nějaký jiný, naopak velice slušný pán, okřiknul, ať mě už neotravuje, za což jsem mu z celého srdce poděkovala. Vystoupila jsem pak na Warschauerstr., pán v kamaších naštěstí pokračoval v cestě. Tipla bych si, že jel do Marzahnu, což je sídliště Jižák style. Někde jsem se dočetla, že si Jižní Město vyměňovalo v dobách svého rozkvětu zkušenosti právě s Marzahnem….prostě panel k panelu sedá.
Poslední měsíc v exbytě jsem obývala Anjin pokoj, jela totiž na měsíční praxi do Rakouska. Mezitím se zároveň vrátila Rahel, v jejímž pokoji jsem bydlela v zimním semestru, během toho, co byla na Erasmu v Budapešti. S Rahel jsme si po příhodě s pánem objednaly sushi za peníze, které jsme v bytě během mého pobytu nastřádaly za vratné lahve a tím jsme oslavily mojí poslední noc ve staré WG. Thoralf nebyl bohužel přítomen, neb je v současné době nucen pracovat mimo Berlín, ale oslavu ještě jistě doženem.
Nový byt jsem si našla v průběhu měsíce března. Obešla jsem asi 10 bytů, poté už jsem ani neměla sílu hledat dál. Většina bytů byla buďto drahá a ošklivá, nebo v nich bydleli hoši nebo mužoženy, kteří/ které si hledali spíše než spolubydlící, partnerku či milenku. Nové bydlo jsem však nakonec přeci jenom našla, a od 1. dubna tedy bydlím nedaleko Hermannplatzu, což by se dalo charakterizovat jako začátek berlínského Istanbulu. Dobře se tu nakupuje, zvláštˇ na tureckým trhu, kterej probíhá každý úterý a pátek o dvě ulice vedle.



Vůbec, turecký obchody stojej fakt za to. S kamarádkou Isabel jsme v jednom dokonce objevily koupací úbor pro turecké ženy. Ovšem jediné, čím to připomínalo plavky, byl materiál, designem se to podobalo dost silně neoprénu.
Nový spolubydlící, Angličan Matthew, je člověk, s kterým se člověk opravdu nikdy nenudí, což potvrdila i kamarádka Lída, která tu byla přes Velikonoce. Vystudoval architekturu, chtěl dělat doktorát, akorát si nějak prošvihnul podat v Anglii přihlášku, a tak odjel sem a pracuje tu v jednom architektonickým studiu. Má rád Michaela Jacksona (dokonce má fotku s jeho bratrem), nenávidí U 2 (když je hráli v rádiu, tak po tom rádiu mrsknul slovníkem), pije rád pivo a jistě by si rozumněl s Jiřím X. Doležalem.
Takže nakonec vše klaplo nad má očekávání. Dokonce i stěhování. Z toho jsem měla fakt hrůzu, člověk se fakt diví, kolik je toho schopnej za půl roku nastřádat. Na pomoc mi však seslala pomocníky nejspíš samotná nebesa…:)
Po jedné z šílených obchůzek bytů jsem si to tak vykračovala po Petersburgerstr., když tu najednou zaslechnu, jak si jistí mladí muži dělají legraci z německého jazyka podobným stylem jako Adel s Jiřím…nebylo tedy zas až tak těžké odhalit, že se jedná taky o Čechy. Říká se, že co Čech, to muzikant…v tomto případě je to opravdu trefné. Pánové(http://theroads.cz/) se zde rozhodli na nějaký čas usídlit, nejspíš pod heslem: „If you can make there, you will make it anywhere.“ Tak mi nezbývá nic jiného, než jim popřát viel Glück.
Romanopisec s patkou by měl jistě radost:)

Jako v Rusku

Ta čvachta, co tu byla, když jsem přijela, během týdne zamrzla, takže jsem se dneska cestou ze školy málem přerazila na ledu na mostě u Museuminselu. Pán, co šel za mnou, se mi nejdřív trochu posmíval, ale po chvilce hodil sám takovou hubu, že jsem se pro změnu neudržela já a musela jsem taky vyprsknout. Ruský spolužák Roman mi dnes ve škole říkal, že si díky tý zimě konečně připadá trochu jako doma v Novosibirsku. Já si ten mráz kupodivu zatím docela užívám. Pomáhaj mi v tom i rukavice z berana, který jsem našla o Vánocích doma na půdě. Zima mi v nich skutečně není, akorát je nevýhoda, že to jsou palčáky. Rozhodně se teda nejedná o model vhodný pro kuřáky a už vůbec ne pro fotografy. To jsem poznala i na vlastní kůži, když jsem v neděli vyrazila na krátkou procházku okolo zamrzlý Sprévy a chtěla si vyfotit tu zimní idylu. Po pár nezdařených snímcích, který jsem se pokusila pořídit s rukavicemi, jsem foťák zase radši schovala do batohu a jen pozorovala ty ledový kry, na který si sedali rackové. Byl to prostě krásný sluneční zimní den v Berlíně.
Ale moje rukavice z berana jsou úplný nic, proti tomu, co nosí v posledních dnech po doma Thoralf. Léčí se s chřipkou a od hlavy až k patě je nabalenej (včetně čepice a šály) a pokaždé, když vyleze z pokoje, tak nasadí výraz umírajícího starce. Navíc má jako lékař věru zvláštní léčebný metody. Tak třeba první den, kdy mu bylo údajně nejhůř, sem za ním přišel na návštěvu kámoš, se kterým se nejdřív zhulili a pak čuměli do rána na Scrubs:). Svému útrpnému výrazu po probdělé noci samozřejmě dodal ještě trochu více expresívnosti, čemuž jsme se s Anjou musely opravdu ze srdce zasmát:)
V prvním lednovém týdnu se též konal též český stammtisch, na který mě upozornila Martina z germanistiky, se kterou jsme se tu náhodu potkaly v listopadu během nákupu v Kaisers. Setkání českých studentů a jejich německých příznivců se konalo v jednom klubu kousek od Mehringdammu. Začínalo to ve 22:00, ale dorazila jsem tam krapítek později, neb mi chvíli trvalo, než jsem našla ten lokál. První, co mě v tý ulici uhodilo do očí byl totiž podnik s názvem„ Zwanglos III“ (nenucený III, zářilo to na celou ulici) s dodatkem „Swingersklub“, takže jsem se nejdřív dost zděsila, ale o pár čísel vedle byl naštěstí hnedka klub Clash, kam jsem měla namířeno, a tak jsem si z hluboka oddechla. S pár lidma ze stammtische včetně Martiny a ještě Ruskou Daschou, jedním Španělem a Tyrolkou jsme pak v sobotu vyrazili do Kaffee Burger na známou Russendisko. Rozhodně se neřadím mezi diskoženy, ale na tuhle by měl vyrazit každej, kdo tu alespoň nějak čas pobývá (teda alespoň to tak píšou v průvodcích). Pořádá jí ruský spisovatel Wladimir Kaminer, kterej se adaptoval na místní poměry a udělal si tady z toho docela slušnej byznys. (pro zájemce info zde:http://www.russendisko.de/). Vstup stojí 5 Euro, na ruku vám daj razítko, který je vidět, jenom, když na něj Ruska u kasy posvítí baterkou. Spolu se vstupenkou si můžete zakoupit i tričko s třpytící se rudou pěticípou hvězdou, pod níž se blyští stříbrnej nápis „Russendisko“. Asi vás zklamu, ale nekoupila jsem si ho:), ovšem DJ Kaminer ho měl samozřejmě celou dobu na sobě, když tam pouštěl hitovky typu Moskau, Moskau: http://de.youtube.com/watch?v=jH8gtrD4_C4 :) Chudáka Španěla z tý hudby po chvíli rozbolela hlava a musel odejít. S ostatníma jsme tam ještě chvíli vydrželi. Že nastal pravý čas odebrat se domů jsem si řekla až ve chvíli, kdy ke mně začali přistupovat podivní muži, kteří se mě se silným ruským přízvukem tázali, zdali hovořím pa rusky, pseudofoneticky bych to napsala takto „Sprichst du růůůssisch?“.
Od neděle pak trávím většinu volného času s romány Georga Wickrama a články o postmoderně. Konec semestru se totiž pomalu blíží, a tak jsem si vzpomněla na Doležala (Mgr. Jiří Doležal,co ho máme v Praze na syntax a co něm kolují všelijaké fámy) a na jeho oblíbenou větičku:“Aufgeschoben ist nicht aufgehoden (co odsuneš není vyřešený)...tak to byl ve zkratce první lednový týden.

Praha, Berlín

Cestu vlakem z novoroční Prahy do novoročního Berlína jsem si vedle navštěvování jídelního vozu krátila též čtením Reflexu, kde mě zaujal článek J.P. Kučery o historickém významu dat končících na devítku. Dovolím si uvést krátký úryvek:
„V roce 1959 si čeští kuřáci mohli při cigaretce čítat v právě vyšlé knížce Nemoci končetinových cév v klinické praxi a o deset let později (1969) jedna česká paní vyhrála mistrovství Evropy v pachtivém běhu na půldruhého kilometru – žádná jiná ženská na celém světě se tehdy na této vzdálenosti nedokázala tak rychle pachtit.“
Přiznám se, že přesně nevím, co bych si měla představit pod pachtivým během, ale možná by se tak dal nazvat můj dnešní běh se zavazadly po nástupišti v Praze Holešovicích, když jsem se snažila najít stejné číslo vozu, jaké stálo na mém lístku. Zadařilo se a okolo půl šesté večer jsem se tedy dopachtila zpět do Berlína.
V bytě mě přivítala nejdříve prázdná polička v lednici a pak ještě Thoralf se svojí přítelkyní Antje, který občas říká Antchen. Popřáli jsme si „frohes neues Jahr“, načež jsem od nich vzápětí vysomrovala kus ovocnýho salátu, kterej na mě mrkal z kuchyňský linky. Původně jsem sice chtěla svůj druhý příjezd sem oslavit poněkud slavnostněji např. kouskem pizzy v mým oblíbeným bistru v Oranienstraβe, ale brodit se v tý čvachtě, co je venku, se mi opravdu nechtělo.
Podobně jako Travis ve Wendersově filmu Paříž, Texas objevil Paříž v Texasu, tak já v Praze objevila v Praze kus Berlína … U Stavovského divadla jsem si totiž všimla stolpersteinu (pro Sašu: čti štolprštajn:)). Kromě Mnichova, kde je nemaj, protože by toto za časů reichu nejhnědší město muselo sáhnout hluboko do kapsy, což se mu nechce, na ně narazíte v mnoha německých městech většinou u vchodů do domů. Jedná se o dlažební kostky, který připomínají jména deportovaných Židů.



Jeden máme i v naší berlínský ulici, ovšem chybí tam ten vchod a dům, protože půlku ulice, která byla nejspíš během války rozbombardovaná, už nikdo nikdy nedostavěl.
Jinak mi těch 14 dnů v Praze uteklo jako voda, stejně jako ty tři předchozí měsíce tady v Berlíně. Člověk se tu prostě nikdy nenudí…
…šťastný nový rok!

Jak jsem byla za trapku

Včera večer jsme s již zmíněnou spolužačkou Janou vyrazily na Wannsee do Literarisches Colloquium Berlin.

V domu č. 5 se dřív scházela Gruppe 47, tentokrát se tam však konalo autorský čtení R. Denemarkový a

J. Rudiše. Čtení ok, Radka Denemarková dala přednost svojí mateřštině a využila služeb přítomného švýcarského tlumočníka. Jeho jméno si sice nepamatuju, ale chvíli jsme se s nim pak s Janou bavily a říkal, že češtinu v Bernu začal studovat jen tak ze zájmu, prostě jej očarovala 90. léta a nadšení pro východní země v čele s Prahou jako cool městem. Prahu zmínila v sobotu i Sarah, což je dobrá známá mé zdejší německé kamarádky Isabel. Říkala, že jí fakt zajímá, jak dlouho Berlínu vydrží pověst cool města, když Praha tu svojí ztratila postupně během 90. let. Jak jsem tak pozorovala lidi v klubu Lovelite na Ostkreuzu, kde jsme zrovna byly na party alá 20. léta, tak jsem si říkala, že to ještě rozhodně nějakej pátek bude. Ale ještě zpět k tomu čtení. Druhý v pořadí byl Rudiš. Z německého překladu svýho Grandhotelu přečetl asi dvě pasáže, přítomní (vsuvka pro germanisty: byl tam Höhne s manželkou) se docela bavili, což se projevovalo hlasitým smíchem, takže akce splnila svůj účel a Česká Republika se pro jednou ukázala ve svém lepším světle. Ovšem co se jinak týče prezentace český kultury zde, tak mě fakt přejel mráz po zádech, když jsem si jen tak pro zajímavost prohlížela program českého centra, kde byl za hlavní kulturní akcí měsíce října označen koncert Jitky Zelenkový!!! Postupně se však dostávám

k tomu, proč že jsem to vlastně byla za trapku. S sebou na to čtení jsem si totiž vzala knížku

„Nebe pod Berlínem“ a postavila se do fronty o podpis. V Praze bych si pro podpis nešla ani ve snu, protože mi to připadá mírně, no spíš dost, trapkoidní, ale tady jsem si řekla že když už show, tak se vším všudy..

J.R. (ale ne tenhle: : ) mi knihu s radostí podepsal, pochválil mi tenisky a nakonec jsme ještě s Janou a jeho kámošem z Liberce chvíli klábosili u piva. Domů jsem pak dorazila posledním S- Bahnem, z Wannsee to trvá skoro hodinu, časově jsem si tedy na chvíli opět připadala jako když cestuju do Pitkovic:). Thoralfovi jsem se hned po příchodu domu pochlubila svojí story, celkem se smál, na oplátku mi zase vylíčil své trable s pacienty. Jinak záhada jeho sexuální orientace je rozluštěná. Již několikrát se tu objevila jeho přítelkyně Antje, nedávno úspěšně absolvovala studium psychologie, což s Thoralfem oslavili tak, že jí hrál na kytaru nějaký balady, holka ho holt asi musí mít fakt hodně ráda:).

Spolubydlícího černocha mezitím vystřídala Anja, která mu po dobu své tříměsíční expedice po Indii pronajala svůj pokoj. Anja je moc fajn, občas spolu vaříme, pijeme grog z českého tuzemáku (je nejlepší:)) nebo jen tak kecáme. Minulou středu měla narozky, tak jsem jí upekla bábovku a ozdobila ji svíčkami HAPPY BIRTHDAY, měla fakt radost. V pátek jsme pak společně s jejíma kámošema medikama zavítali do Neue Nationalgalerie na rozsáhlou výstavu Paula Kleeho. V budově, při jejímž návrhu se Mies van der Rohe údajně inspiroval tvarem šuplíku, byly vedle Kleeho k vidění ještě objekty Jeffa Koonse. To je ten týpek, co se oženil s italskou pornoherečkou Cicciolinou, která na něm pak po rozvodu vysoudila majlant. Výstava se jmenuje Celebration a stojí celkem za navštívení. Ovšem ještě lepší celebration (wg party) pořádáme tuhle sobotu pořádáme u nás v bytě. Na tu směsici lidí, co tu budou jsem celkem zvědavá. Dokonce i já už jsem měla koho pozvat…Kromě českých konexí typu M.K. (znalci vědí) jsem poznala nějaký lidi ve škole, kam už chodím skoro měsíc. Snad poprvý za moje studia si troufám tvrdit, že mě to tam fakt baví. Dokonce jsem v sobě objevila zálibu pro romány autora Jörga Wickrama z 16. století psané ve frühneuhochdeutsch. Občas je to sice trochu Kampf (boj), ale když se chce, tak všechno jde.

Berlin calling

Berlin calling, tak se jmenuje film, kterej jsem tu dneska 2. 10. shlédla v Cinema star na Alexu, jak se tu zkráceně říká Alexanderplatzu. Vůbec zkratky tu maj nějak v oblibě, další známou je Ku´dam jako Kurfürstendamm. Když jsme tu byly v létě s Kristýnkou, tak jsme se ptaly nějakýho kluka na ulici, jestli jdeme správně na právě na Kurfürstendamm, chudák chlapec neměl tušení, kam že to chceme a až po chvíli vyhrknul: Ku´damm, ach so!“ Ale zpět k filmu. Mladý Berliner, vlastním jménem Martin, jež si říká DJ Ikarus, to jednoho dne trochu přežene s drogama a skončí ve cvokárně ze který furt zdrhá….toť ve zkratce k obsahu. Ač dějově slabší, tak má film přece jenom něco do sebe, prostě má atmošku. Vedle toho jsem ocenila i to, že mi byly známé téměř všechny exteriéry, co se na plátně objevily. Tak např. Ikarus se zfetuje a vytuhne u East side galery, jedný z posledních stop Berlínský zdi (Berliner Mauer), kterou pomalovali nejrůznější umělci, každýmu se asi vybaví ten obrázek líbajícího se Brežněva s Honeckerem nebo opačně, ale myslím, že ruský státníci tím líbáním svejch cizích protějšků byli přece jen pověstnější. Od mýho baráku je toto místo co by kamenem dohodil, a tak jsem jej šla ukázat i spolužačce Janě, se která do Berlína dorazila teprve v pondělí. Je tu taky jako erasmák, ale na Freie Universität a bydlí až někde za Wannsee, pro představu bych to přirovnala k Pitkovicím., zatím odtamtud nevytáhla paty, takže ocenila moje průvodcovský schopnosti. Prošly jsme Kreuzberg, kde jsme si obě vyhlídly tašku a kabát, slintaly jsme teda jenom za výlohou, protože bylo zavřeno. Němci totiž slavili Tag der deutschen Einheit (sjednocení). Jana taky jedla poprvý dürum, kterej jí zachutnal a ocenila i cenu této tady již domácí pochutiny, která je i pro studenta více než přijatelná. Večer jsme se pak rozlučily na Hauptbahnhodu, kde jsem s ní počkala, než přijede její kamarád ajťák. Nenápadně jsem se před ním zmínila o svém problému s připojením na net a on se naštěstí nabídnul, že se na to mrkne, očekávám ho tedy každou chvíli. Jen doufám, že ho Thoralf nezabije pohledem, dneska se asi fakt nějak špatně vyspal. Sedí v kuchyni, žere vejce na tvrdo a je příjemnej jak kudla v zádech. Včera tu měl zase toho svýho kámoše Franze, tak se mezi nima nejspíš něco stalo…nebo fakt nevím.
Chvíli čekání na ajťáka využiju ještě k tomu, že vám popíšu, jak mě balil kolumbijskéj securiťák v Muzeu für Gestaltung – Bauhaus Archiv. Bylo to předevčírem. Celej den lilo, já se tam přihnala asi v půl čtvrtý odpoledne totálně durch. Securiťák mě hnedka u dveří přivítal tím, že mi dal pokyny k tomu, kam si mám dát tašku, kam deštník, kam batoh…německy mluvil dost zajímavě, takže mi chvíli trvalo, než jsem poznala, že mluví na mě. Vlastně mi to došlo, až když řek: „Blonde Frau, Regenschirm (deštník) hier, Mantel (kabát) hier…“ K výstavě jsem si půjčila audio guida, ovšem securiťák mě celou dobu sledoval a jakmile jsem si sundala sluchátka z uší, tak se ke mně přihnal a začal se mě buďto na něco vyptávat nebo mi líčil svůj životní příběh. Když jsem řekla, že jsem z Prahy, tak z něj z čista jasna vypadlo:“Praga, dort ist die bekannte die tschechische Mafia.“ (tamje ta známá česká mafie). Po chvilce k tomu ještě dodal, že ho prej ve vojenský škole učili, že je v každý ženě skrytej potencionální zločinec, přičemž mi upřeně zíral do očí. Situaci jsem začala řešit, až když jsem se chtěla dostat ven z muzea. Můj nový nápadník chtěl nejdřív můj telefon, to jsem ještě uhrála na to, že žádnej nemám, ale u emailu už to už říct nešlo, a tak jsem od něj tý doby dostala už asi 5 emailů, ve kterejch mě někam zve. Smutný je, že tu zatím opravdu téměř nikoho neznám, dokonce už na mě kvůli tomu přišly i trochu chmury, ale věřím, že se vše změní, až začne škola. Tam jsem se zatím byla jenom zapsat, přičemž mi paní ze studijního zapomněly dát papírek, na jehož základě dostane každý student od města Berlína 110 euro jenom za to, že se sem na nějakou dobu nastěhoval. Ač mi to bylo trochu trapný, jít jako člověk z východu, znova do školy a ptát se na to, kde mám jako těch 110 euro, tak jsem všechen stud nakonec překonala, peníze mi samozřejmě daly, skoro se u toho klaněly, jak jim bylo trapný, že na to zapomněly. Alespoň chvíli jsem pak měla pocit, že si můžu koupit všechno, co se mi líbí a okukovala výlohy, hlavně tu s barevnejma botama Birkenstock, který si už chci nějakej ten pátek pořídit. Ale kdo šetří, má za tři. Možná spíš, má na tři…..na tři dny co jíst:)

Die ersten Tage

Cimrman: Akt

Taťka: Přemýšlím, jak je oslovit. Pro začátek jim řeknu přátelé.
Mamka: Řekni jim drazí, taťko, za to nic nedáš.
Taťka: Drazí? No, to by šlo…

Tak tedy drazí,
zdravím vás z Berlína. Dorazila jsem sem ve středu 24. 9. večer v poněkud zbídačeném stavu. Dva dny předtím jsem toho moc nenaspala a noc před odjezdem jsem zase jenom balila. Ještě v pondělí (jela jsem ve středu) jsem shlédla úžasné představení „Milada“ v DNZ, kde hlavní hrdinka popisuje své stravovací návyky následujícími slovy: „Ráno mrkev, večer nic.“ Tak jen doufám, že mě zde v tomto ohledu nečeká podobný osud:)
Zatím to tak naštěstí nevypadá, už ve vlaku jsem dostala chuť na berlínskou bufáčovou pochoutku currywurst, chuťové buňky dostaly co chtěly hned po příjezdu na Berlin Hauptbahnhof tief, v bufáči měli dokonce celý menu! Poté už nic nebránilo tomu, abych vyrazila do svého nového domova, který se nachází nedaleko Warschauerstr.
Nápadná jsem bohužel byla už v S- Bahn, kde se lidi udiveně koukali, že se pod tíhou zavazadel nezlomím. Mezi udivenými byl bohužel i jeden poloviční bezdomovec, kterej mi hned začal nabízet, že mi pomůže se zavazadly a že mi pak večer ukáže Berlín. Když jsem nereagovala, tak zvolil strategii komplimentů ve stylu, že mám nádherný oči apod. Musím přiznat, že na Jiřího kompliment o tom, že můj otec musel být opravdu dobrý zloděj, že ukradl dva krásné diamanty, které vložil do mých očí, to zdaleka nemělo!:) Ostatní cestující to samozřejmě celou dobu poslouchali a potutelně se usmívali. Pán naštěstí vystoupil stanici přede mnou, takže se obava z toho, že mě bude pronásledovat až ke vchodu, naštěstí nenaplnila. Herr Doktor Thoralf, můj spolubydlící, mě hned do zvonku přivítal typickou větou: „Grüβ dich in Berlin“ a seběhnul mi pomoc s kuframa, večer jsme pak chvíli kecali a pokoušeli se nastavit internet na mým počítači, což se do teď nepodařilo, takže mi to furt blbne. V bytě pak bydlí ještě jeden Afroameričan, jméno si bohužel nepamatuji. Ti, kterým jsem vyprávěla story o hledání bytu, by si jej mohli pamatovat jako toho, co mi nabídnul meloun…no, nic. Je to opravdu legrační dreďák, německy mluví s takovým tím vtipným anglickým přízvukem, včera se asi hodinu sprchoval a pak šel někam na pařbu. Vlastně jenom spí, pak vyleze a zmizí.
První věc, co musíte vyřídit po příjezdu do Berlína je Anmeldung tzn. přihlásit se na registru obyvatel. Na Bürgeramt jsem tedy zavítala hned první den. Spolužačka, která tu byla vloni mi poradila, ať jdu do Yorckstr., že tam prej nejsou fronty. Fronta tam sice nebyla, ale přesto jsem čekala 2 hodiny v místnosti s Wietnamcema, Turkama a černochama. Jeden takovej tureckej chlapeček se ke mně v jednu chvíli naklonil a poprosil mě o žvejku, i když nevím, jestli bych to nazvala zrovna prosením, vyhrknul na mě totiž větu: „ Krieg´ ich auch einen Kaugummi?“ (v překladu: Dostanu taky žvejku?) jenže to tak příšerně zadrmolil, že jsem mu vůbec nerozuměla a naznačila mu, že nemám absolutní tušení, co po mě chce. Ovšem chlapeček se nenechal odbýt, myslel si nejspíš, že ho neslyším, a tak se ke mně naklonil a s největším volume mi onu větu zopakoval přímo do ucha. Strategie to byla věru dobrá, samozřejmě žvejku dostal! Já se pak také dočkala toho, na co jsem čekala a od čtvrtka 25. 9. mohu hrdě prohlašovat starou známou větu: „Ich bin ein Berliner!“(možná spíš Berlinerin:))
Pátek probíhal vcelku poklidně, ráno procházka od „mýho“ baráku po Oberbaumbrücke přes Kreuzberg, kde jsem si dala k obědu výbornéj eintopf v jednom takovým malým příjemným bistru, který patří Ahmedovi a jeho německé paní. Odpoledne jsem se pak sešla se svojí mentorkou Franziskou, kterou mi přidělila Humboldtova univerzita. Nemám tušení podle čeho ty mentory vybíraj, ale Franziska studuje sice taky na HU, jenže biofyziku, takže samozřejmě nemá absolutně tušení, v kterej budovách sídlí germanistika…ale to neva, docela fajn jsme si popovídaly u apfelschorle v Oranienburgerstraβe. No, a večer mě už čekal jen sraz se Zdeňkem, spolužákem z germanistiky, kterej vyráží pravidelně každý září do Berlína a vzpomíná tu na staré dobré časy, kdy se zde během svého jazykového pobytu vášnivě zamiloval do nějaký Berlíňanky. Pokaždé se s ní prej chce sejít, ale ona jako naschvál vůbec nereaguje…V Palastu am ZOO zrovna dávali Baader- Meinhof Komplex, a tak jsme neváhali a shlédli jsme tento trhák posledních dnů – alespoň tady. V Praze ho maj snad taky dávat na tom festivalu Der Film, takže vřele doporučuju, pokud si chcete trochu oprášit znalosti nedávné německé historie.
Sobota ráno probíhala ve znamení nervů, přijeli totiž rodiče. Thoralf o tom, že přijedou, věděl, dokonce se kvůli nim snažil opravit presovač, ovšem bez úspěchu. Jo, a taky zuřivě uklízel…vůbec, mám dojem, že je na kluka/ muže extrémě pořádnej, až si tu sama připadám skoro jako dobytek. Tak např. ob den myje myčku na nádobí octem, aby v ní nebyly bakterie. V kuchyni všechno dvacetkrát omejvá, koupelna se taky furt blejská….Cejtila jsem se mírně trapně, že nic neuklízím, tak jsem mu to nějak naznačila, načež se začal řehtat (mimochodem, směje se hůř než já) a řekl mi, že je, co se týče uklízení, trochu extrémní případ. Nejspíš to bude daný tím, že pracuje v nemocnici, každej den tam vidí ty nemocný, tak se pak celej radši dvacetkrát vydrhne a udržuje byt ve sterilním prostředí. Po konverzaci o uklízení se z čista jasna rozrazily dveře a z Thoralfova pokoje vylezl jakýsi Franz, nejspíš Troralfůf kamarád. Přiznám se, že od tý doby furt přemejšlím, jestli to byl jen kamarád nebo přítel…tuto záhadu jsem ale zatím furt nerozluštila. Nebylo totiž ani moc kdy, půlku soboty a neděle jsem totiž strávila s rodičema chozením po Berlíně. Táta nedal na mě a chtěl projít celý centrum jenom pěšky, prý aby si utvořil obraz, jak vypadá sjednocenej Berlín, naposled tu byl totiž v roce 1987. Takováhle tour de city je únavná i za normálních okolností, my ji navíc měli stíženou berlínským marathónem, kterej tady o víkendu probíhal (první den na in-linech, druhej den normální běh). Běžci nebo bruslaři byli všude, dráha taky, a tak jsme s našima ušli možná víc než 20 kiláků, protože otce od chození pěšky neodradilo ani to, že se tu nedalo téměř nikde projít…Na pokraji sil jsme se asi 10 večer doplazili ke Kaiser Wilhelms Gedächtnichkirche u stanice ZOO a skončili v pseudobavorský restauraci, kde hosty během čekání na jídlo bavil flašinetář, kterej byl dost podobnej tomu, co stojí a Karlově mostě a hraje Straussovy valčíky. Neděli bych pak nazvala dnem výletů na lodi. Nejdřív ráno s našima po kanálu centrem města, odpoledne pak dvouhodinová projížďka ve Wannsee se Zdeňkem, kterej tím zakončil svůj týdenní nostalgický pobyt. Jo, taky tu mám dojem, že je moje němčina opravdu příšerná. Právě na Wannsee se mi stal mírnej trapas. Místo Pfaueninsel, což je Paví ostrov, jsem tomu pánovi, co to hlásal rozuměla Fraueninsel (Frau = žena), až když začal říkat, že tam volně pobíhaj Pfauen (pávi), tak mi došlo, že to asi žádnej Fraueninsel nebude. Smutný je, že jsem si ještě před vyjížďkou četla o Pfaueninselu v průvodci:). Když už jsem u těch Frauen, tak jsem tu v centru viděla pár kaváren, kam směj jenom ženy, to jsem fakt čuměla.
Večer jsem pak měla jít ještě na večírek k mentorce, ale zapomněla jsem si doma její adresu a nešlo se jí dovolat. Ani mi to nevadilo, beztak jsem byla dost unavená. Doma jsem se pak chvíli bavila s Thoralfem, kterýmu moje každodenní příhody připadaj nejspíš dost dementní, ale tváří se, že ho to baví poslouchat, tak to moc neřeším.
Další den, tedy v pondělí, jsem si musela zařídit konto v bance, německý tel. číslo a zaplatit nějaký poplatky za erasmácký kurzy ve škole, pak jsem si ještě konečně pořádně nakoupila a zbytek večera strávila doma. Celou dobu jsem si myslela, že jsem v bytě sama, jenže z čista jasna se v kuchyni najednou zjevil černoch a tvářil se jako kdyby měl každou chvíli zdechnout. Životní styl jeho posledních dnů tady se holt podepsal na jeho zdraví. Thoralf se mu dokonce odvážil vlízt do pokoje, aby zkouknul, jestli žije:), to mi připadalo fakt srandovní….:)
No, a jako vždy bez pointy, bych prozatím ukončila své vyprávění. Zatím to byly je takové první dojmy, die ersten Eindrücke, jak by řekli Němci, kterých tu zatím věru moc neznám. Ale říká se, neznáš- poznáš.
Každopádně doufám., že vás to příliš neznudilo. Za nějaký čas zase kdyžtak podám nějaký shrnující report.
Mějte se fajn.
R.